Zápis do 1. tříd 2004

16. ledna 2004

PO STOPÁCH GENIŮ

Dnešní den si budu pamatovat snad navěky. Nejspíše mi to nebudete věřit, ale právě já jsem dnes možná potkala našeho budoucího prezidenta, slavnou herečku, úspěšného reportéra, nic nevzdávajícího právníka, o zvířata s láskou pečujícího zvěrolékaře, ba možná dokonce i vědce, který za pár let zas o kousíček změní svět. Ještě teď mám v hlavě pořádný zmatek z těchto všech osobností. Dovolte mi proto, abych se s vámi podělila o zážitky ze setkání s těmito zatím skrytými génii.

Byl pátek a já jsem je, zatím neobjevené talenty, spatřila. Začali vcházet hlavní vchodem do Základní školy Za Nádražím. Konal se zde totiž zápis. Nenechte se zmást jejich výškou, však oni ještě vyrostou.

U paní učitelky Musilové dostali mapku, podle které měli chodit po jednotlivých předem připravených stanovištích a sbírat razítka získaná za dobré splnění úkolů. No, a my, vydávajíce se za prvňáčky, jsme je také vyfasovali.

Jako prvního jsme navštívili pana učitele Bočka a paní učitelku Brožovou, kteří v malé tělocvičně připravili pro budoucí prvňáčky všemožné překážky či bariéry. Odhodlané děti s nadšeným výrazem však nemohli odradit ničím. Dráha vypadá opravdu velice náročně, že? Pojďme se podívat, jak to zvládli naši hrdinové. Trocha pokynů a už se skáče, leze, šplhá.... ...a hází. Nespleťte si mě prosím s prvňáčkem, to jsem jen zkoušela také dostat razítko. A jak to dopadlo? Pan učitel Boček si na mě asi zasedl...Ach jo! Ovšem pojďme se podívat na úspěšnějšího účastníka "Bočkovské překážkyády", jak jsem si sama pro sebe nazvala sportovní cvičeníčko.

Byl jím Robin s okouzlujícím úsměvem (viz. foto)

Dále naše kroky směřovaly k Šípkové Růžence, k paní učitelce Jandové a paní učitelce Neřoldové, kde jsme opět zastihli Robina potýkajícího se s neustálými dotazy (jemu by se mohlo zdát, že nechápajících) paní učitelek, kterým se snažil vysvětlit, co se vlastně v té pohádce dělo.

Pak nás vítr zavál do vodníkova království paní učitelky Harsové a Kocourkové, kde jsme se seznámili s Vítkem, jenž nám na sebe prozradil, že se do školy těší, ale lepší než ve školce to prý nebude. Bravurně nám předvedl počítaní do deseti a paní učitelky si získal tím, že o nich řekl, že jsou hodné. Víťa nás však neuchvátil jen svými přesnými počty, ale také obratností, s jakou vysvobodil vodníkem vězněnou dušičku.

"Kdopak nám to loupe perníček?" "To nic, paní učitelko, to jen my!" Přímo pohádkově jsme se měli u perníkové chaloupky paní učitelky Jandourkové a Korčákové, kde jsme zastihli děti pilně vystřihující perníčky. Už jsem se bála, že mezi mými snovými génii nebude žádná dívenka, neboť celou hodinu, co jsme sledovali ten šramot na prvním stupni, jsme nepotkali ani jednoho človíčka něžného pohlaví. Proto mě potěšil pohled na malou dámu v růžovém svetříku. O to horší bylo zklamání, když jsem se dozvěděla, že je zde pouze s bráškou a sama je už školy znalá.

U paní učitelky Lískovcové jsme se setkali s Červenou karkulkou, za krásou Pyšné princezny jsme však museli zase jinam. "Rozvíjej se, poupátko...", vábil nás krásný hlas paní učitelky Kmochové a Ziegelbauerové. Zde si malí geniové mohli zazpívat, podívat se na hudební nástroje a zahrát si na nějaký z nich, případně dát průchod svému skrytému talentu (pardon, omlouvám se budoucím virtuózům, že jsem je zapomněla na začátku uvést).

Muškát, kterému paní učitelka Kmochová zpívala však ne a ne rozkvést. Očekávajíc nejspíš odpověď, že asi málo zpívá, se zeptala právě přítomného hošíka, co si myslí, že s tím poupátkem je a proč pořád nechce rozkvést. Chlapeček však moudrým okem pohlédl na muškát jinak taky pelargonii a latinsky možno říci pelargonium a se znaleckým úsudkem poznamenal, že je špatně zalitý. (Vidíte to? Já se v těch géniích nemýlila!!!)

Poslední a nejdůležitější místností byl samotný zápis s paní učitelkou Sládkovou a paní učitelkou Augustinovou. Na účastnících jsme si mohli všimnout výrazu odpovídajícího důležitosti této chvíle. (Jakoby říkali: "to jste si nemohli vymyslet pro génie nic složitějšího?") Na cestě do šatny jsem uviděla pro mě v ten den zázrak! Holčička!!! První budoucí prvňačka, kterou jsem za celičký den potkala. Doufám, malá slečno, že se kluky nenecháš zahanbit a znova a znova přesvědčíš, například pana učitele Pilaře, že i holka může chápat fyziku a mít z ní jedničku. Opravdu upřímně hodně štěstí a pevné nervy!!!! Uff!!!

A mé putování za malými talenty končí. Já vím, že jsou mezi nimi svým způsobem géniové, a proto doufám, že je tato škola nenaučí jen psát, počítat a poznat komára od vosy, ale taky jim dá s sebou něco do života. Snad tyto malé lidičky jednou spatřím, a i když třeba nebudou slavnými fotbalisty nebo hollywoodskými hvězdami, jak jsem si představovala, snad alespoň trochu změní svět k lepšímu.

Text: Hana Černá, 9.B
Foto: Ondřej Hála, 9.B