Ústav pro
Povídkový soubor 7.B
19. 6. 2006, 13:19
V loňském školnim roce vydala naše třída svou pohádkovou
pokladnici. Letos naší celoroční prací je kniha povídek. Snažili
jsme se a myslíme si, že jsme od loňska určitý krok vpřed udělali.
Do celé knihy můžete nahlédnout v 7.B. Malá ukázka vás jistě
potěší.
OMYL
Dnes večer v osm u Draka, četla na displeji svého telefonu a v
paměti marně tápala po tváři či alespoň jméně, se kterým by číslo
odesílatele mohla spojit. Ještě chvilku zadumaně přemýšlela, ale
pak jen mávla rukou a telefon odložila. Bylo na čase vstávat, ale
při pohledu na zataženou oblohu se jí z vyhřívaných peřin vůbec
nechtělo. Uplynulo deset minut, než se konečně odhodlala, vklouzla
do županu a zamířila do koupelny. Když v zrcadle spatřila svůj
odraz, ušklíbla se. Krasavice nesmírná, pomyslela si a musela se
zasmát. Voda ji jakžtakž vzpružila, ale chtělo to kafe.
Netečně pozorovala namodralý plamen a v myšlenkách zabloudila zpět
k ranní zprávě. Nešlo jí z mysli, kdo to asi tak mohl být. Spletl
se snad někdo? Ranní ticho prolomilo pískání konvice. Polekaně
nadskočila, jako dítě lapené při krádeži sladkostí. Voda. Co jen to
chtěla. Aha, kávu.
Jeden dva doušky a cítila se mnohem lépe. Když usedla ke snídani,
nemohla jinak, než opět přemýšlet o tajemném pisateli. Po chvilce
si však začala připadat smešně. Stejně to byl omyl.
Vzala si časopis a ponořila se do čtení. Možná by mohla zkusit
odepsat, prolétlo jí náhle myslí. Vzápětí však tuto alternativu
odmítla a pokračovala ve čtení. Začínala na sebe být vážně
naštvaná. Vždyť je to smešné! Připadala si jako patnáctiletá
školačka a ne dosělá a hlavně rozumná ženská. Zazvonil telefon.
?Haló?!?
..............................................
Dnes večer v osm u Draka, vyťukával ospale na telefonu a nepříliš
soustředěně přidal i číslo. Zpráva odeslána. Začínal pomalu
klimbat, když mu telefon poskočil v ruce. Zběžně shlédl oznámení o
doručení a už už to chtěl vymazat, ale něco ho zarazilo. Nevěděl
přesně co a tak chvíli pozoroval displej telefonu jakoby čekal, že
odpověď se mu zobrazí právě tam. A pak mu to došlo. Poslal to na
špatné číslo. Hypnotizoval pohledem ty drobné číslice ve snaze
vypátrat, komu vlastně patří. Po chvilce to vzdal a řekl si, že je
to vlastně stejně jedno.
Koutkem oka zaostřil na budík. No jo, vstávat. Nechtělo se mu ani
za mák. Zvlášť v takovém počasí. Ještě deset minut, blesklo mu
hlavou, spokojeně se otočil na druhou stranu a zavřel oči.
Přišlo mu to jako vteřina a budík už opět drnčel. S rozmrzelým
výrazem vstal z postele a zamířil na záchod. Cestou popadl první
časopis, co mu padl do ruky, a usadil se na svém trůnu. Během
chvliky se přistihl, že nevnímá nic z toho, co právě přečetl, ale v
mysli opět hloubá nad ranním přehmatem. Uvažoval, komu tak mohl tu
zprávu poslat. Třeba nějaké hezké ženské, i když při jeho štěstí to
byl minimálně ošklivý chlap. Ani se nikdo neozval.
Potřásl pobaveně hlavou nad svými myšlenkami, ukončil kralování a
po krátké ale osvěžující sprše se rohodl, že takový den, jako je
tento, stejně nemá cenu nic dělat a vrátil se zpátky pod peřinu.
Navýsost spokojený se svým rozhodnutím zavřel oči a pomalu
oddychoval.
Pak najednou začal rukou šmátrat po telefonu a v další chvíli už
vytáčel ono číslo. Nebyl si jist, co přesně od toho vlastně
očekává, ale teď už to bylo jedno. Na druhé straně telefonu se
totiž ozvalo. ?Haló?!?
Vojtěch Voborník
