Území je bohaté na srážky, zejména na sníh, který je častý v náhorních polohách (800 - 1 600 milimetrů srážek ročně). Průměrná roční teplota se pohybuje mezi 6,5 - 3,5° C. Průměrná červencová teplota se pohybuje mezi 12 - 15° C. V zimě jsou časté silné mrazy.

Horopis a geologie
Šumava, jako jedno z nejstarších pohoří Evropy, je tvořena horninami zejména prahorního a prvohorního stáří, žulami (Prášily, Třístoličník, Knížecí stolec), rulami (Boubín) a svory (Ostrý). Velkou část šumavského území zabírá centrální moldanubický masiv. Šumava vznikla při alpinském vrásnění v třetihorách vyzdvižením a rozlámáním zarovnané paroviny starého masivu. Je lesnatým cca 140 kilometrů dlouhým pohořím (k němuž patří i rozsáhlé předhůří) se zaoblenými terénními formami s rozsáhlými náhorními plošinami (Pláně v oblasti Kvildy a v oblasti Vydry a Křemelné - cca 1 000 - 1 100 metrů nad mořem). Z Plání vybíhají severozápadním a jihovýchodním směrem horské hřbety. V centrální části se nacházejí výrazněji vystupující vrcholy a hlouběji vyerodovaná údolí vodních toků. K nejvýznamnějším vrcholům pohoří patří Plechý (nejvyšší hora české strany Šumavy - 1 378 metrů nad mořem), Třístoličník, Smrčina (1 337 metrů), Knížecí Stolec (1 225 metrů), Boubín (1 361 metrů) či Špičák (1 221 metrů). Atraktivní jsou pozůstatky činnosti ledovců v podobě skalních útvarů, kamenných moří, ledovcových jezer, které jsou jedinými úkazy tohoto typu v České republice.

Půda
Výrazně zde převažují typy hnědých půd. Z hlediska půdních druhů převažují lehčí hlinitopísčité půdy.

Vodní poměry
Šumava tvoří hlavní evropské rozvodí mezi Severním a Černým mořem. Je charakterizována zvýšenou přirozenou akumulací vody - pramenné oblasti, rašeliniště, zdroj doplňování podzemních vod. Kvalita povrchových vod je dosud velmi dobrá (pH 5 - 7), o čemž svědčí např. výskyt v Evropě ojedinělé populace perlorodky říční.

Na území Šumavy se nachází velký počet pramenů vodních toků, z nichž jsou nejvýznamnější řeky Vltava, Vydra a Křemelná tvořící na soutoku řeku Otavu, dále Volyňka, Blanice. Osm ledovcových jezer se nachází v nadmořské výšce přibližně 1000 - 1 100 metrů nad mořem. Na české straně zaujímají celkem plochu 42 ha a jsou to jezera Laka, Prášilské, Plešné, Černé a Čertovo.

Rostlinstvo
Převažujícím typem je lesní vegetace, která je ovlivněna geologickým podložím, reliéfem a půdami chudými na vápník. Pro horskou část Šumavy jsou dnes charakteristické bukové a smrkové porosty, jejichž výškové rozložení odpovídá výškovým vegetačním stupňům. Přirozený charakter těchto porostů byl však do značné míry pozměněn dlouhodobým lesnickým hospodařením a výšková stupňovitost je dnes na mnoha místech setřena, např. výsadbou smrkových monokultur nebo odlesněním krajiny. Lesní vegetace tak v současné době představuje širokou mozaiku od silně pozměněných, nepůvodních společenstev až po původnímu stavu blízké zbytky lesních porostů (Boubín, Smrčina, Stožec ...). V lesních společenstvech se uplatňuje borůvka černá (Vaccinium myrtillus), v mechovém patře různé druhy rašeliníků (Sphagnum), ploník obecný (Polytrichum commune) dřípatka horská (Soldanella montana) aj...

Květena Šumavy je druhově chudší, což je opět podmíněno jednotvárnými geologickými a půdními poměry a současně i výraznou převahou lesní vegetace. Šumava je oblastí botanicky nehomogenní - jsou zde výrazné rozdíly mezi její západní a jihovýchodní oblastí, která byla více ovlivněna alpskými prvky. Ke konci ledové doby došlo i k prvnímu ovlivnění šumavské květeny druhy z Alp. Tak se rozšířil např. hořec šumavský (Gentiana panonica), koprníček nachový (Mutellina purpurea) či prha chlumní (Arnica montana).

V horských partiích se vyskytuje např bříza zakrslá (Betula nana), suchopýrek trsnatý (Trichophorum caespitosum) či šídlatky (Isoetes lacustris), které rostou pod hladinou ledovcových jezer. V rašeliništích se vyskytují porosty stromovité i keřovité borovice blatky.

Živočišstvo
Fauna Šumavy se do dnešní podoby dotvářela během doby poledové a měla původně téměř výhradně lesní charakter. Většina druhů živočichů vázaných na les se udržela do dnešní doby, s výjimkou velkých predátorů (medvěd, rys, vlk, kočka divoká). Výraznější změny druhů živočišných společenstev nastaly v souvislosti s větší kolonizací Šumavy člověkem, jež byla spojena nejprve s rozvojem sklářství a později i dřevařství (od 10. a dále zejména ve 14. - 16. století). Se vznikem nových krajinných prvků (louky, pole, sídliště, komunikace...) došlo ke zpestření zdejší fauny o živočišné druhy obývající otevřenou krajinu. Významnou součást zdejší fauny tvoří druhy, které jsou jinak rozšířené souvisle v severské tajze a lesotundře, a na jihu se vyskytují pouze ostrůvkovitě v horských oblastech, rašeliništích, ledovcových jezerech či balvanitých sutích.

Vodní toky Šumavy jsou v horních tocích dosud minimálně znečištěny, díky čemuž je Šumava jednou z nejvýznamnějších oblastí výskytu vydry říční (Lutra lutra) v České republice. Vzácností je rovněž výskyt perlorodky říční (Margaritifera margaritifera), která patří mezi kriticky ohrožené živočišné druhy. Ze vzácnějších druhů vodních živočichů, které se rovněž řadí mezi kriticky ohrožené, je možné jmenovat ještě mihuli potoční (Lampetra planeri), raka kamenáče (Astacus torrentius) či raka říčního (Astacus astacus).

Unikátní fauna bezobratlých, kteří jsou vázaní na rašeliništní společenstva, zahrnuje řadu vzácných reliktních druhů severského původu a byla jedním z hlavních důvodů zařazení Šumavy do Červené knihy ohrožených ekosystémů. Z velkého počtu významných zástupců zdejší rašeliništní fauny lze jmenovat např. střevlíka Carabus menetriesi, žluťáska borůvkového (Colias palaeno ssp. europome), vodní ploštici Notonecta reueri či perleťovce mokřadního (Proclossiana eunomia).

Na Šumavě se již tradičně vyskytují lesní druhy kurovitých ptáků. Z nich je možné jmenovat např. populace tetřeva hlušce (Tetrao urogallus) - kriticky ohrožený druh, tetřívka obecného (Tetrao tetrix) či jeřábka lesního (Bonasa bonasia). K dalším vzácným druhům ptactva patří ledňáček říční (Alcedo atthis), strakapoud bělohřbetý (Dendrocopos leucotos), kos horský (Turdus torquatus), orel křiklavý (Aquila pomarina) či sokol stěhovavý (Falco peregrinus).

Mezi drobnými savci je vzácný netopýr velkouchý (Myotis bechsteini), kriticky ohrožený vrápenec malý (Rhinolophus hipposideros), rejsek horský (Sorex alpinus) či myšivka horská (Sicista betulina), která je zástupcem alpské fauny na Šumavě. Běžně se zde vyskytuje veverka obecná (Sciurus vulgaris), kuna lesní (Martes martes), jezevec lesní (Meles meles) nebo prase divoké (Sus scrofa).

Z velkých druhů kopytníků se zde vyskytují jelen lesní (Cervus elaphus) či srnec obecný (Capreolus capreolus). V současné době se na území Šumavy trvale vyskytuje i los (Alces alces), jehož výskyt zde je výsledkem přirozené migrace.

Z velkých predátorů žije dnes na Šumavě trvale pouze rys ostrovid (Lynx lynx), který je největší evropskou kočkovitou šelmou. Rys zde byl úspěšně znovu vysazen v letech 1982 - 1989, kdy zde bylo vypuštěno celkem 17 exemplářů rysa (10 samců a 7 samic). Během krátké doby se populace rysů stabilizovala a začala se pozvolna šířit i mimo oblast Šumavy (Blanský les, Novohradské hory, Netolicko ...). Koncem roku 1995 činil pak odhad stálé populace již více než 70 samostatných jedinců a jeho dnešní populace na Šumavě je nejpočetnější v České republice. Rys se na Šumavě původně vyskytoval až do druhé poloviny 19. století, kdy byl v důsledku pronásledování člověkem zcela vyhuben. Jeho znovuvysazení bylo úspěšné také díky velké rozloze zalesněného území, poměrně nízkému stupni osídlení a dostatečné potravní základně, kterou tvoří zejména srnčí zvěř.

Historie území, obyvatelstvo, památky
Poloha uprostřed Evropy, na trase prastarých cest vedoucích v hlavním směru sever - jih, zapojila již v hluboké minulosti region Šumavy do kulturního světa střední Evropy. Původní osídlení oblasti bylo keltské a zaniklo patrně v období přelomu letopočtu. Z období od počátku našeho letopočtu do roku 1000 se nezachovaly žádné zprávy a předpokládá se tudíž, že šlo o dobu odlivu osídlení. Další kolonizační vlna mezi lety 1000 - 1200 kultivovala území původně osídlené Kelty. Celé území přibližně do poloviny 15. století pokrývaly neporušené pralesy, které byly součástí pomezního hvozdu. Přesto již v dávných dobách zde existovaly četné historické stezky a hraniční přechody, podél nichž vznikala sídliště. (Historické stezky v regionu Český Krumlov).

Šumava začínala být pozvolna odlesňována, v údolích byla kultivovaná zemědělská půda a do roku 1500 byla přibližně třetina území Šumavy osídlena. Kolonizována byla zejména severní a severovýchodní část území. V této době rovněž vznikla jádra většiny dnešních sídelních útvarů.

Zásadní význam pro utváření dnešních lesních a nelesních ekosystémů Šumavy měla až novější kolonizace v 17. a 18. století, která byla spojená s rozvojem sklářství, dřevařství a pastevectví. Horský val s pralesy, zachovávaný jako ochranné pásmo státu, začal ztrácet na významu. Původně souvislé královské majetky byly rozdrobeny. V této době se výrazně zmenšovaly plochy pralesů, vznikaly nové dřevorubecké osady a s tím i nové typy do té doby neexistujících sídlišť. Vznikla tak současná krajinná struktura - rozptýlené usedlosti, malé vesnice, odlesněná údolí a převážně lesnaté svahy hor. Krajina byla do poloviny 19. století soustavně odlesňována a přeměňována na pastviny a louky. S tím byly spjaty i první projevy mírně narušené přírodní rovnováhy (umělé výsadby stromů při nichž byl preferován smrk, pastva dobytka na rozsáhlých pasekách, lesní kalamity v 70. letech 19. století aj.).

Po 2. světové válce nastaly podstatné změny v dosud tradičním využívání krajiny. Spočívaly v téměř čtyřicetiletém útlumu všech činností v příhraničním pásmu a byly následovány i razantním poklesem počtu obyvatelstva. Šumava se octla vlivem politické a hospodářské situace země na samém okraji hospodářských zájmů. Přesto nejsou změny způsobené lidskou činností na Šumavě natolik radikální, aby vhodnou péčí nebyl možný návrat ke krajině blízké původnímu stavu.

Charakter šumavské krajiny dodnes dotvářejí některé dochované historické památky, doklady osídlení a přítomnosti člověka v území :

	plavební kanály sloužící kdysi pro dopravu vytěženého dřeva (Vchynicko - tetovský a Schwarzenberský plavební kanál)
	historické církevní stavby a objekty, kaple, mezníky, kříže, památníky apod. (kostel na sv. Tomáši, Stožecká kaple, Vintířova kaple ...)
	doklady historického členění krajiny (úpravy vodních toků, kamenná ohrazení pozemků, stromořadí podél horských cest...)
	horské sídelní stavby (královácké dvorce, volarské domy) včetně souvislejších lokalit skanzenového charakteru (vesnice Dobrá u Volar aj...)

Poetická krása Šumavy se stala inspirací pro díla celé řady výtvarníků, spisovatelů a dalších umělců. (Karel Klostermann, Adalbert Stifter).

Ochrana přírody
Pro svoji polohu uprostřed hustě osídlené střední Evropy, relativně vysokou zachovalost přírody i bohaté vodní zdroje je Šumava často řazena k „Zelené střeše Evropy" - území se stále rostoucím mezinárodním významem. První snahy o vyhlášení přírodního parku Šumava se datují do roku 1911. V roce 1946 byly provedeny další kroky, které měly vést k vyhlášení národního parku. V roce 1963 byla zřízena výnosem ministerstva kultury Československé republiky dle zákona č. 40/1956 Sb. Chráněná krajinná oblast Šumava o rozloze 163 000 ha, což byla v té době největší chráněná krajinná oblast na území České republiky. V roce 1990 byla v Paříži vyhlášena biosférická rezervace Šumava pod patronací UNESCO, která pokrývala území chráněné krajinné oblasti a jejíž vyhlášení potvrdilo i její kvality a prestiž v mezinárodním měřítku. Národní park Šumava jako území s nejvyšší právní formou ochrany přírody byl vyhlášen 20. 3. 1991 nařízením vlády České republiky.

Národní park Šumava se dělí na tři základní zóny, které jsou nutným prostředkem k obnovení ekologické stability krajiny :

I. zóna o rozloze 9 004 ha tvoří 13 % plochy parku
Tato přísná přírodní zóna zahrnuje nejcennější a nejstabilnější území s přirozenými ekosystémy - pralesovité zbytky lesů, mokřady a vrchovištní rašeliny. Území I. zóny je ponecháno přirozenému vývoji bez ovlivňování člověkem.

II. zóna o rozloze 56 856 ha tvoří 82 % plochy parku
Tato řízená přírodní zóna zahrnuje zbývající převážnou část lesních a ostatních ekosystémů s různým stupněm skladby a stavu porostů, od původních, změněných až po silně poškozené a geneticky nevhodné. Cílem veškeré činnosti je udržení přírodní rovnováhy a postupné přibližování stávajících ekosystémů přirozeným společenstvům.

III. zóna o rozloze 3 200 ha tvoří 5% plochy parku
Tato okrajová zóna zahrnuje území, která jsou značně pozměněná člověkem, a střediska soustředěné zástavby. Cílem je udržet a podporovat využívání této zóny pro trvalé bydlení, služby, zemědělství, turistiku a rekreaci, pokud to není v rozporu s posláním národního parku.

Ochranné pásmo Národního parku Šumava
nebylo přímo vyhlášeno, jeho úlohu plní chráněná krajinná oblast Šumava, která je rozčleněna na čtyři zóny

Celková plocha národního parku Šumava

lesní půda	o rozloze 55 600 ha	tvoří 81 % plochy parku
louky a pastviny	o rozloze 5 169 ha	tvoří 7 % plochy parku
orná půda	o rozloze 756 ha	tvoří 1 % plochy parku
vodní toky	o rozloze 583 ha	tvoří 1 % plochy parku
ostatní půda	o rozloze 6 922 ha	tvoří 10 % plochy parku

Počet stálých obyvatel na území národního parku Šumava k 3.3.1991 : 2 492

Významná mezinárodní zastřešení

	statut biosférické rezervace a zápis do seznamu UNESCO
	zařazení šumavských rašelinišť do seznamu tzv. Ramsarské konvence o ochraně mokřadů mezinárodního významu
	zařazení šumavských rašelinišť Mezinárodní unií pro ochranu přírody (IUCN) do Červené knihy ekosystémů
	mezinárodní ochrana přírody území Bavorský les - Šumava, označení Ekologický stavební kámen Evropy
	vyhlášení Šumavy/Böhmerwaldu "Evropskou krajinou roku 1999/2000"

Území národního parku Šumava zahrnuje většinu z nejcennějších přírodních fenoménů Šumavy s potřebou přísné ochrany, jako např. ledovcová jezera, rašeliniště nebo zbytky pralesovitých porostů horských lesů. Zároveň je však jedním z  jeho základních rysů téměř všudypřítomné prolínání málo dotčené přírodnosti se stopami staleté přítomnosti člověka, dodávající této velmi řídce osídlené oblasti i osobité kouzlo a zvláštní tajemnost. Touha poznávat přírodu i historii, sžívat se s přírodou v rozsáhlém území národního parku je smyslem života jeho stálých obyvatel i jeho návštěvníků. Národní park Šumava je územím zprostředkujícím modernímu člověku krásu, sílu i „bezbrannost" přírody a poznání jejích zákonitostí.