Krumlovský volejbal v Kanadě
10. 9. 2001
Naše velké kanadské dobrodružství začíná na parkovišti Špičák v Českém Krumlově, odkud odjíždíme se zpožděním. Čeká nás dlouhá cesta na pražské letiště Ruzyň. Naše družstvo tvořili Dalibor Carda a Zdeněk Přívratský jako trenéři, Aleš Mik jako překladatel a hráčky: Lucie Černá, Klára Grabcová, Pavla Hořejší, Eva Kalkušová, Dana Klabouchová, Eva Moravčíková, Hana Vobrová a Eva Weissová. Pro většinu z nás to byl první let.
Přesto jsme se na něj těšili, cesta nám ubíhala pomalu. Větší zdržení nás potkalo na pražských silnicích, kde bylo jako vždy rušno, ale naši šoféři s tím naštěstí počítali, a tak jsme po delší době včas dorazili na letiště. Následovala kontrola pasů a letenek, které při průchodu do letadla zkontrolovali 2krát. Dále následovala procházka detektorem kovu. Všichni jsme z něj vyšli bez problémů. K letadlu jsme se dovezli krásným autobusem, který přijel přímo ke schodům, abychom mohli pohodlně nastoupit. Jelikož to bylo české letadlo značky OK, mohli jsme se v něm domluvit svým rodným jazykem. Při vzletu se nám naskytl pohled na okolí Prahy, ale po chvíli jsme vyletěli nad mraky a tam jsme už nic neviděli. Cesta ubíhala velmi rychle a po svačince jsme přistávali v Londýně. Tam nás především mátl čas, který byl o hodinu posunut, a také to, že jsme se už s nikým nedomluvili. Poté jsme nastoupili do kanadského ketadla BOEING 507, které nás pohodlně přepravilo na území amerického kontinentu. Po výstupu z letadla nás autobus dovezl do budovy, kde na nás už čekali hostitelé s cedulemi Hamilton. Přivítali jsme se s nimi a odešli před budovu letiště čekat na autobus, který nás měl odvézt až do Hamiltonu.
Po příjezdu
do Hamiltonu jsme byli ubytováni v jedné z kolejí Mc
Master University, která měla pokoje s dvěma postelemi.
Každý dostal své klíče, kartičku od hlavních dveří,
aby se sem nikdo jiný nedostal, a kartičku na jídlo.
Velice se nám tam všem líbilo. Sprchy a toalety jsme měli
společné. Pokoje byly hezky zařízeny. Každá jsme měla
pro sebe jednu skříň, stůl, postel i telefon. Hned jak
jsme se ubytovali, šli jsme spát, protože jsme byli
všichni moc unaveni po dlouhé cestě.
Ráno 29. 6. se nám nechtělo vstávat,
protože jsme na zdejší čas nebyli zvyklí. Čas zde byl o
6 hodin ubrán. Sotva jsme se umyli a oblékli, vyrazili jsme
na snídani. Snídaně byla výborná. Mohli jsme si vybrat,
co jsme chtěli. Bylo to přece jen něco jiného než u nás
v ČR. Po vydatné snídani jsme se všichni společně
vrátili na pokoje. Odpoledne jsme se po obědě vydali do
centra autobusem. Při prohlídce centra jsme šli na
nákupy, abychom měli památku na Hamilton i na Kanadu. Po
prohlídce a nákupech jsme jeli zpátky na kolej. Večeře
byla výborná a po ní jsme šli do zdejší haly, kde
probíhala registrace. Když jsme měli každý svou
registraci, předali nám igelitovou tašku s dárky. Potom
jsme šli na pokoje a každý si mohl dělat, co uznal za
vhodné. Třeba si číst, spát nebo jít na procházku, to
však jen s dovolením trenérů. Ve 22 hodin jsme měli
večerku.
Další den uběhl skoro
jako ten předešlý. Ráno snídaně a čas na odpočinek. V
poledne jsme si opět udělali výlet do centra. Po večeři,
tedy až když jsme strávili jídlo, jsme měli první
trénink na trávě. 1. 7. byl den, kdy mělo všechno
začít. Kolem 9.00 hodin pro nás přijely autobusy, které
nás odvezly do centra na zahajovací průvod. Všude kolem
byla spousta jiných lidí a sportovců, čekajících na
začátek této velké události. Dostali jsme ceduli s
nápisem "Czech Republic". Už jsme jen čekali,
až nás zařadí do průvodu. Ještě než jsme vyšli,
přišel k nám jeden pán a začal na nás mluvit česky a
přál nám mnoho úspěchů a ať se nám tady líbí.
Emigroval z Československa do Kanady. Když jsme procházeli
městem, všude kolem byli lidé a všem nám mávali. Byl to
velmi krásný pocit. Byl to dlouhý průvod a po něm jsme
jeli zpět na oběd. Oběd ale nebyl tam, jak jsme ho měli
dříve, byl na hřišti nedaleko ubytovny. Každý si zde
vzal hamburger s hovězím nebo kuřecím masem a různé
saláty, hořčice, zeleninu a v závěru i zákusky, ovoce a
pití. Odpoledne jsme odpočívali a někdo i spal, protože
si ještě nezvykli na posun času. Večer jsme byli odvezeni
do města, kde se pořádalo slavností zahájení v
hokejovém Kolosseu. Před touto budovou jsme dostali každý
večeři v krabici. Potom jsme šli dovnitř a čekali jsme
asi 1 hodinu, než se hala naplní lidmi a může začít
představení družstev. Celkem se zúčastnilo 32 států z
celého světa a z 57 měst. Mezitím jsme hráli různé
hry, ale nejvíce "Šli tři opice ...". Na řadu
jsme přišli jako třetí. Když jsme procházeli halou,
všude poletovaly balónky a nahoře uprostřed visela
obrovská televize, která vysílala přenos živě do
světa. Bylo to nádherné.
Další den 2. 7. jsme měli do 11.00
hodin do 12.00 hodin trénink v hale. Trénink proběhl
celkem dobře. Odpoledne jsme měli poslední volno, protože
od 3. 7. se začínalo hrát. Hráli jsme v nově postavené
katolické hale Cardinal Newman. Ve skupině jsme měli
družstva: Corner Brook a Hamilton- Kanada, Jerusalem -
Izrael, Lausanne a Montreux - Švýcarsko. První zápas měl
měl začít v 9.00 hodin. Měli jsme hrát s Jerusalemem, a
proto jsme se pořádně rozcvičili a rozpohybovali, abychom
hráli dobře. Zápas jsme vyhráli 2:0 na sety. Další
zápas byl s domácím Hamiltonem, sice přišlo mnoho
místních diváků, kteří fandili domácím, ale my jsme
je nebrali na vědomí a plně jsme se soustředili na hru.
Vyhráli jsme 2:0.
4.7. jsme si
vedli také velmi dobře, hráli jsme s Lausannem, Corner
Brookem a Montreuxem. Vše jsme vyhráli 2:0. Ve středu 5.
7. jsme hráli playoff s Hamiltonem a zase jsme je porazili
2:0. Druhý zápas o postup do finále s Lausanne jsme také
vyhráli 2:0 na sety.
6.7. nás čekal
důležitý zápas o 1.místo s Bratislavou - Slovensko, a
tak jsme se museli pořádně vyspat, abychom byli ráno
svěží. Bohužel jsme zápas prohráli 0:2. Sice jsme byli
smutní, ale trenéři nám potom řekli, že i stříbrná
medaile je hezká. Nakonec jsme všichni udělali vítězné
kolečko a společně se vyfotili. Poté jsme se vyfotili i s
hráči z Ravne nad Koroškem ze Slovinska, kteří skončili
také druzí. První z chlapců byli hráči Mariboru ze
Slovinska. Třetí místo obsadily dívky z Freibergu -
Německo a z hochů Patra - Řecko. Večer nás čekalo
shrnutí událostí z celé olympiády a všech sportů. Byl
to asi půlhodinový film, který se promítal na velké
obrazovce na hřišti. Večer se pořádala obrovská
diskotéka.
V pátek jsme
vyrazili rovněž s emigrantkou Milou Baier na výlet k
Niagarským vodopádům. Cestou nám říkala různé
informace týkající se Hamiltonu a Niagarských vodopádů.
Jeli jsme parníkem až pod vodopády. Na památku jsme si
mohli nechat modré pláštěnky s emblémem NIAGARA FALLS.
Potom jsme jeli zpět na kolej pro kufry. Než jsme odjeli,
všichni jsme poděkovali paní Míle za její ochotu a za
to, jak pro nás zajistila autobus na Niagarské vodopády,
protože jinak bychom se tam nedostali, a také za vše, co
pro nás udělala. Například za to, že nám chodila fandit
na zápasy. Dozvěděli jsme se, že dříve dělala
trenérku. Pak jsme se naposledy rozloučili a vyjeli do
Toronta na letiště. Vedoucí měli ještě v plánu, že
bychom se jeli podívat na světově známou vysokou budovu,
která měří 553,33 m a má skleněnou podlahu, tedy jen na
některých místech, ale bohužel jsme se tam nedostali, a
tak jsme čekali více jak 4 hodiny na odlet letadla.
Skoro nikomu se
něchtělo domů, protože se tu všem líbilo, ale zároveň
se nám stýskalo po našich blízkých. Čas ubíhal pomalu,
ale nakonec jsme se dočkali. Letěli jsme okolo 8 hodin. Za
tu dobu jsme měli 2 jídla. Skoro všichni jsme dobu letu
prospali. V Londýně jsme čekali asi 1 hodinu, ale ta
uplynula rychle. Nastoupili jsme do letadla a zanedlouho jsme
dostali svačinu. Za chvíli jsme už přistávali v Praze na
Ruzyni, kde na nás měla čekat zavazadla, ale jak jsme se
dozvěděli, zavazadla zůstala v Londýně, čekali nás
pouze řidiči. Domů jsme tedy jeli bez zavazadel, která
nám měli přivézt další den zaměstnanci letiště. V
Praze a cestou k Českému Krumlovu bylo nevlídné počasí.
Jakmile jsme se dostali všichni domů, začali jsme
vyprávět o tom, co jsme v Kanadě zažili. Já osobně jsem
byla doma v 21.00 hodin a povídala jsem si s rodiči a
bratrem až do 24.00 hodin.
Na závěr bych
chtěla poděkovat všem, kteří nám umožnili podniknout
tuto cestu do Kanady. Nejen si zahrát volejbal, ale také
poznat jinou zem, lidi a způsoby, které jsme až doposud
neznali. A doufám, že jsme dobře reprezentovali školu,
město Český Krumlov a hlavně Českou republiku. Také
bych chtěla poděkovat trenérům D. Cardovi a Z.
Přívratskému za jejich trpělivost a skvělou společnost.
Rovněž i A. Mikovi, který nám pomohl jako překladatel a
zároveň zastupoval město. A hlavně rodičům, kteří
nelitovali peněz a pustili nás ze svého dohledu za
"velkou louži". Myslím si, že jsme si užili
skvělý týden, také spoustu legrace a s děvčaty jsme
byly, jsme a budeme jedna velká parta.
Eva Kalkušová
zpět na menu
