zpět na menuDen s dětmi z Hauzenbergu
22. května 2001
Bylo okolo desáté hodiny, když jsme se Mirka, Jirka a já blížili k autobusovému nádraží, kde už netrpělivě přešlapovali naši spolužáci. Měli totiž přijet naši (spíše dopisoví) kamarádi z německého Hauzenbergu. Paní učitelka Plichtová využila času a znovu nám přeříkala všechny základy slušného chování, celodenní program a taky to, že se máme snažit mluvit ponejvíce cizím jazykem. Ale to určitě nebylo na škodu, protože opakování je matka moudrosti... Sestoupili jsme níž k benzínové pumpě a celí nedočkaví jsme se rozhlíželi po našich přátelích.
Vtom se ale vynořila paní učitelka Doris, která nás už odváděla na místo, kde jsme se měli setkat. Přivítání bylo opravdu bouřlivé! Padaly zde i přátelské polibky, pozdravy, ale i křečovité úsměvy a komolená němčina i angličtina. Po uvítání se Němci vydali do vlastivědného muzea, kde je doprovázela velice schopná fotografka Katka, zatímco my jsme šli do muzea Útrpného práva s tím, že se snad uvidíme později...
Jěště teď mi stojí hrůzou vlasy... . Bylo to strašné!!! Upřímně bych radši šla o půlnoci hřbitovem, protože ten je proti tomu, co jsem viděla ho...uby!! Alespoň tak jsem to pozorovala na svých spolužácích. Všechny ty efekty, figuríny, které vypadaly jak živé, a nekonečné pištění Nikol a Míši apod. Když jsme konečně vycházeli ven, strašně jsem se divila, že nikdo z nás neměl vlasy bílé jak po písemce z matematiky. Ať se někdo bál, či nebál, všichni jsme se shodli na tom, že v této době bychom žít nechtěli... .
Ale to už přicházeli naši přátelé z exkurze ve Vlastivědném muzeu. Dostali jsme asi hodinový rozchod, při kterém jsme Němce provázeli po městě. Rozchod uběhl jak nic a my se octli zpátky na náměstí, odkud jsme šli k autobusu. Autobus nás odvezl do školní jídelny. Kuchařky si asi daly práci, protože jídlo bylo celkem dobré, i když většina německých dětí se jídla ani nedotkla. A tak jsme šli k parkovišti. Sotva jsme nasedli, autobusy se rozjely. Z kopce do kopce, ze zatáčky do zatáčky, jsme nakonec přijeli až pod lanovku. Naši němečtí přátelé měli i po nabitém dopoledním programu mnoho energie, a tak jsme si v místním minibufetu kupovali dobrůtky jen my, "hladoví" Češi. O chvíli později jsme se všichni vrhli k lanovce, a když se konečně rozjela, horečně se všichni těšili. Několik z nás sice vtipkovalo, že když spadnou, tak ať za nimi neskáčem šipku, ale rozhodně se měli na co těšit. Jakmile jsme nasedli a kousek popojeli, bylo to, jako bychom se vznášeli téměř u špiček stříbrných smrků a borovic. Les krásně voněl a šuměl, ptáčci krásně zpívali. Bylo co sledovat a asi proto nikdo nespadl a všichni to zvládli na jedničku. I paní učitelky. Po příjezdu nahoru na nás čekal pan ředitel s otevřenou rozhlednou, kam všichni vystoupali několik desítek schodů. Myslím, že jejich úsilí bylo spravedlivě oceněno, neboť vidět něco tak krásného, jako pohled na velkou část naší malebné země za to rozhodně stálo. Kluci z Německa si ve městě koupili pistolky na kuličky, a tak když byla pauza po rozhledně, běhali po kamenech a hráli si na velké pistolníky, či co. Jiní kluci a některé holky pili limonádu na terase, kde ji pan ředitel rozdával. A když se ohlásil odchod z Kletě a my mohli mít z rozhledny už jen vzpomínky, čekal nás sestup dolů... .
Někdo běžel, někdo šel, někdo skoro nešel. Terén vyhovoval spíše sportovní obuvi, ale i přesto pár lidiček s touto obuví bylo umazaných od bláta, místy totiž byly kaluže. Úraz naštěstí nebyl žádný, a tak se všichni dostali dolů bez jakéhokoli zranění. Dole se počkalo, až dojdou poslední a přijede autobus. Když vše bylo O.K., jelo se do Holubova, do cukrárny, kde pro každého čekala odměna za náročný výlet.
Všichni byli pozváni naší školou na zmrzlinový pohár. Následoval odpočinek. Je tam rybník a louka, takže se nikdo nenudil. Kluci z Německa opět vytáhli své kuličkovky a stříleli po sobě. Děvčata seděla na klouzačce u břehu rybníka, zkrátka, jak kdo chtěl. Měli jsme se tak dobře, že jsme ztratili pojem o čase a najednou bylo 17:30. Paní učitelky uznaly za vhodné se vrátit domů, a tak následovalo už jen poslední pozdravení a zamávání. Poté jsme odjeli i my.
Nakonec se každý vydal svým směrem domů. Večer před spaním jsem si zrekapitulovala celý den a usoudila jsem, že byl až do poslední chvilky super! Se stejným názorem nás jistě usínalo více a proto se moc, moc těšíme na další setkání...
Alena Švepešová, Miroslava Dvořáková, tř. 7.B
foto Kateřina Kolářová, Simona Bártová, Lucie Tothová, tř. 7.B
