Paragraf 11/55 podruhé
aneb Velké přípravy a Tvrdý boj

8. listopadu 2001

Zástupci do okresního kola soutěže Paragraf 11/55:
Lucie Drábková, Karel Klinovský, Tereza Sluková, Adam Glowacz, Radek Procházka
Náhradníci:
Hana Černá, Miroslav Hoke

Vlastně ani nevím, jak jsem se dostala do školního kola soutěže paragraf 11/55. Podle výsledku z testu, který se prováděl ve třídách na naší škole, jsem se ani nikam dostat neměla, ale spolužačka soutěžit nechtěla a já jsem se nabídla. To jsem ještě netušila co mě vlastně čeká!!! Ale nelituji ani jedné minuty, strávené nad soutěží. Ve školním kole jsem za celou skupinu, složenou z Lukáše Marka, Honzy Študlara, Františka Sojky a Michala Podskalského, hovořila do mikrofonu jen já! Což nebylo při mé trémě zrovna nejjednodušší!!! Měla jsem mluvit o problémech spojených s užíváním internetu. Vlastně ani nevím co jsem říkala, ale porotě se to líbilo, a to bylo hlavní! Nakonec jsme (že by i mou zásluhou?!!!) zvítězili! Sice ještě s jednou skopinou, ale pan učitel Pilař to vyřešil zcela šalamounsky, když rozhodl, že se vyberou jen ti nejlepší. Co jsem tam vlastně dělala já, to jsem do teď nepochopila! V tuto chvíli naše družstvo vypadalo asi takto: Karel Klinovský, Radek Procházka, Tereza Sluková, Adam Glowacz, má maličkost a náhradníci Hanka Černá a Mirek Hoke. Teď jsem to nehápala už vůbec!

O pilné a svědomité přípravě našeho družstva na okresní kolo svědčí následující série momentek:

Kája - budoucí právník, Radek - "vzorný žák" z matematické třídy, Terezka - coby zarytá vegetariánka a ochránkyně pana Murphyho, Adam - jako bezchybný řečník, Hanka - jako naše trvalé sluníčko, Mirek - jakožto miláček žen a samozřejmě nesmím zapomenout na naší SVATOU Anežku Lipplovou, nejdůležitější to osůbku celého družstva. Na přípravu jsem docházela občas i pravidelně a vždy jsem se tam dobře pobavila, ale hlavně jsem se dozvěděla spoustu nových věcí. Na okresní kolo jsem se moc těšila, už jen pro to, co se o celé soutěži vyprávělo.

Bylo to tam zajímavé! Nejzajímavější byl asi "reprák" za našimi zády, který nás celkm s úspěchem zbavoval sluchu. Nebo naše odpovědi moderátorovi typu - dobrý. Zajímavé bylo také rozlišení barev různých družstev, naše skupina dostala bílá trička, ale při tom jsme byli fialové družstvo (fialová trička asi prostě neměli!). Kája začal do mikrofonu mluvit s takovou nonšalantnostní, že to vypadalo jako by se s ním už narodil. Při jednom ze závěrečných kol (stavění věže z kostek) jsme měli veliké štěstí! Dívka z gymnázia věž skopla ještě před měřením a družstvu u okraje jeviště se věž skácela do hlediště. Naše radost byla nevýslovná! V posledním kole jsem zabodovala já! Šlo tam o uhádnutí věku náhodné osoby a rozhodnutí, jestli bychom jí prodali nebo neprodali cigarety. Ani jednou jsme se nezmýlili a vyhráli jsme! Byli jsme tak šťastní, že jsme vzali diplom, ceny a běželi za naší "mučednicí", paní učitelkou Lipplovou, kterou jsem pozorovala v hledišti, jak chudinka trpí! Radost z vítězství byla nevýslovná a neskrývaná, a tak jsme to museli jít oslavit do tamější cukrárny nad kiwi-pohárem. Moc jsme se už těšili na krajské kolo a přemýšleli jsme, co se bude dít tam. A zase příprava! Ale zábava tam byla pokaždé a já aspon vím, co říct až se mě nekdo zeptá, co si myslím o reklamě nebo o kouření mladistvých.

Do Tábora jsme se vypravili "s nadšením", paní učitelkou, panem ředitelem, s diváky-fanoušky nakaženými oranžovkou a námi, neztišitelnými soutěžícími. Při příchodu nám organizátoři strčili oranžová trička a kšiltovky, ve kterých jsme museli chodit.

Bylo to tam strašné, ale zábava a legrace nám to zcela vynahrazovala. Hrozně jsem záviděla černému družstvu - Táborákům. Celé to moderoval takový (ulítlý) blázen, ale ostatním se to líbilo i díky jeho asistentovi, který si s námi v zákulisí povídal. Mezi různými koly vystupovali tanečníci a hudebníci, ktří rozproudili celé divadlo. Celou dobu jsme stále vedli, od začátku až skoro do konce. Hodně bodů jsme ztratili, když jsme měli navrhnout deset nových zákonů pro chod města. Ale bohužel jsme nepochopili, že po nás chtějí víc, než "výkřik do tmy". Trošičku jsme znervozněli při představě, že modré družstvo z Prachatic má stejný počet bodů jako my, ale poslední kolo (hlavně mou zásluhou!!!) jsme dokonale zvorali. Bohužel jsem tak zpyšněla, když mi (skoro!) všichni říkali-Bohyně a nedokázala jsem uhodnout skoro ani jediný věk osob na plátně.

Taky mě šíleně bolely nohy a neustále jsme museli měnit polohu na jevišti i s naším stolkem, na kterém byl náš maskot-čertík Bertík. Tak ho pojmenoval Kája a všichni jsme ho neustále líbali pro štěstí. Opravdu hygienické! Už to vypadalo, že nebudeme druzí, ale třetí. Naštěstím nám poradil brejlounek ze žlutého družstva z Českých Budějovic a my zůstali druzí. Bylo mi to hrozně líto! Nejhůř v tu chvíli bylo asi Kájovi, ale v naprosté pohodě a ve všeoplývajícím klidu byl Radek. Ten se neustále usmíval a prohlašoval - "no a co? Vždyť jedeme do Prahy!". Do šatny za námi přišla paní učitelka, na které bylo vidět zklamání, ale také dobrý pocit nad skvělým umístěním.

Velice jsem se těšila na obídek. Ten se ale skádal z filé s kostmi a brambor - takže nic!!! Pak jsme MUSELI do muzea Jana Žižky z Trocnova, kam se nemohla dočkat Terezka a neustále nám podávala výklad lépe než ostřílený průvodce. Pak jsme vyrazili do podzemních chodeb, kde jsem, spíše než po dvou, chodila ohnutá a poslouchala nemístné poznámky Radka. Byli jsme asi dvanáct metrů pod zemí a procházeli pod celým Táborským náměstím, když mi Radek povídal: "To by bylo, kdyby vypli proud!" nebo "tady by se ty dráty daly dobře přestřihnout, a pak bychom krásně zabloudili". Všichni nám gratulovali, ale bohužel se nám nepovedlo přemluvit pana ředitele, aby nám zastavil u "mekáče".

Na lidičkách ve škole byla vidět evidentní radost! Při příchodu do školy mi gratulovalo plno lidí. Ani jsem to nečekala, vždyť jsme byli druzí! Pevným stiskem mi potvrdila svou radost paní učitelka Hoššová, hned po ní paní učitelka Luštická a paní učitelka Janotová (zbytku se omlouvám, ale mám sklerózu). Moc mě to potěšilo. Už se moc těším do Prahy, kde budeme spát, půjdeme do televize Nova, do Senátu a na muzikál Pomáda. Hned pak o tom napíšu další zprávu. Zatím...

POZN.: Myslím, že jsme panu učiteli Pilařovi alespoň trošičku splnili cíl, se kterým soutěž začal organizovat.

Lucie Drábková

Foto: Deníky Bohemia