Volejbal - soustředění v Řecku

čerevn 2002

Řecko aneb naše společné nejlepší soustředění.

Jako každý normální den jsme šli všichni do školy. Každému se ten den rojily v hlavě různé myšlenky, ale ta co přišla později, tu by nikdo z nás nečekal. Ráno za námi přišel náš dobrý trenér a zaroveň tedy i ředitel školy a oznamil nám, že holkám z Českých Budějovic zbyla místa a pokud naši rodiče svolí můžeme jet s nimi do Řecka. V tu chvíli nám všem v hlavě létaly stejné a zároveň úžasné myšlenky. Všechny jsme byly nadšeny a o ničem jiném jsme se ten den nechtěly bavit. A když rodiče svolili, dali nám peníze, všechny jsme čekaly a odpočítávaly, kdy přijde ten náš den s velkým D. Když nastal Náš Den, osudný pátek 17.5., nikdo se ho nemohl dočkat.

Rodiče nám říkali, jak bude ta dlouhá cesta hrozná, ale zároveň nám záviděli a přáli ať se máme krásně. Cesta trvala 36 hodin, někdo by řekl dlouhých, ale nebylo tomu tak. V autobuse bylo velmi veselo. Těšily jsme se až spatříme moře. Někdo poprvé jiný už u moře byl, ale všichni jsme se těšily, jako by jsme jely poprvé. Věděly jsme, že totiž jede skvělá parta se skvělými, obětavými trenéry, kteří toho museli hodně udělat, aby jsme vůbec mohly jet. Než jsme dorazily do Řecka na poloostrov CHalkidiki, míjely jsme cestou různé druhy krajiny. Po zdolání 4 států, přesněji Slovenska, Maďarska, Jugoslávie a Bulharska jsme toužebně čekaly, až přijdou hranice Řecka. Z řeckých hranic zbývaly pouhé 2 hod. než jsme dojely do Asprovalty neboli města, ve kterém jsme ztrávily 10 dní našeho blahostného života.

Dorazily jsme tam kolem 8 hod. večerní, ale nikdo z nás nestál o to v této chvíli vybalovat si věci. Popadly jsme osušky, plavky a běžely vyzkoušet teplotu a slanost, krásného, čistého Egejského moře. Byla to nádhera. Potom jsme se teprve mohly vrátit do budovy, ve které jsme byly ubytovaní . Začaly jsme se pomalu připravovat na naší první společnou noc v Řecku. Každý den jsme se koupaly, opalovaly ale i sportovaly. O naši sportovní aktivitu se staral pan ředitel a pan učitel Novotný, se kterými jsme zažily většinu krásných věcí a spoustu legrace.

Samozřejmě jsme byly i na návštěvě města. Všichni jsme si velice užívaly. Byla to jedna z našich nejlepších dovolených, které jsme zažily. Určitě na ní nikdy nezapomenem. Protože teprve tam jsme pochopily, že musíme být parta. A co je na tom nejlepší je to, že jsme se jí opravdu staly. Podnikaly jsme většinu věcí společně, prostě jsme se ovše dělily o všechny zážitky, radosti bylo to něco skvělého. Návštěvy města se nám líbily, neboť bylo jiné než naše. Navštívily jsme místní tržišté a ochutnaly jednu ze specialit řecké kuchyně. Maso Gyros. Měli také velmi dobrou zmrzlinu. Našich společných 10 dní utíkalo jako voda a my už se chystaly na odjezd domů. Těšili jsme se domů na rodiče a sourozence, trenéři na manželky a děti, ale oni se více těšili na nás. Asi proto, že čekali co hezkého jim jejich ratolesti přivezly. Ne, byli rádi , že nás zase uvidí. Kdo jiný by je potom doma tak otravoval a byl zase samozřejmě tím nejchytřejším.

Zatím jsme se zmiňovaly pouze o nás, ale na ty, kterým vděčíme za to, že jsme vůbec do Řecka jely, jsme zapomněly. Nezapomněly!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Jak se říka to nejlepší na konec. A přátelství jim určitě je. Holky pod vedením pana Pavla Sebeniho a s jejich skvělým, co skvělým, nejlepším kuchařem pod sluncem, Jirkou, byli senzační!. Našly jsme tam v nich spoustu nových kamarádek např. Pípu, Dropka, Mariku..., ne nedají se všechny vyjmenovat .Všechny byly skvělý. V sobotu jsme už musely odjet domů. Zpátky do naší rodné vlasti. Do České republiky. Cesta domů už nebyla tak klidná. V Jugoslávii nám upadl výfuk a zavařil se motor. Domů jsme tedy dorazily se zpožděním. Přijely jsme v pondělí 5.30 ráno do Českých Budějovic. Tam na nás již čekali rodiče, aby nás dopravili domů. Rozloučily jsme se jak mezi sebou tak i s našimi novými kamarádkami a jely se domů vyspat. Rodiče hned zjišťovali, jak jsme se měly, a co jsme dělaly, znáte to přece... Také se ptali jestli naši trenéři přežili, protože nemohli uvěřit, že se jim mohlo podařit uhlídat takový "stádo" divokých KOČEK, který se otočí za prvním kořenem, kterýho uvidí. Když už nás konečně nechali vyspat, byla to nádhera. Postel bez písku. V pondělí jsme do školy jít nemusely, ale v úterý už nám zase začal život "pes". Bylo tam krásně. Při vzpominkách se velmi zasmějem a říkáme si , že za rok by jsme to absolvovaly znova. Přece jenom všude dobře doma nejlíp. Už se těšíme na naše společné další prožité chvíle. A úplným závěrem by jsme chtěly poděkovat našim obětavým trenérům, že měli tu odvahu a vydali se tam s nami. Doufáme, že se jim tam také líbilo.

Marcela Varinská a Lucie Tothová, 8.B