Vltavíni
září 2001
POKUD CHVILKA, TAK ROZHODNĚ VODNÍ, HORNÍ ČI RADBUZECKÁ
Považuji čas prázdnin
za jeden z jedinečných okamžiků k naplnění představ, dětských
snů a tužeb. Čas naslouchání! Právě ČAS nás děti
staví na úroveň partnerů k dospělým. Jakoby se ptal:
"CO CHCEŠ DĚLAT? ODOLÁŠ NUDĚ, NEZÁJMU, DOKÁŽEŠ
SE POSTAVIT LAKONICKÉMU NICNEDĚLÁNÍ, KTERÉ JE LÁKAVĚJŠÍ
VÍC NEŽ KDY JINDY?"
Každý z nás, na rozdíl od cokoli jiného, prožil prázdniny: okamžik objevování pokladů, procházení nebezpečných útrpných cest a přece na konci šťastnějších o to, co člověk dokázal překonat. Řeknu Vám, odřená kolena, potrhaná trička, dýmem ovátý svetr jsou tím, čemu říkám dnes sedíc v klidu pokoje, VZPOMÍNKA.
Ano, Vy turisťáčci, Vltavíni i zvědové od Pěšáků (Vašík, Lenka,...) jste živá VZPOMÍNKA.
Na počátku všeho dění, protože jak se říká "..a přece se točí", se točila moc a moc naše hlavní hlavička. Snad se nebude zlobit, že "Skautka" bude prozrazena a tak Hančí začala zařizovat. Vědomí, že její "podzemní organizace" se třese v očekávání co bude, bylo rozhodnuto hned několik termínů. Jak známo, Hančí se nedokáže kousat nudou a tak se zakousla do míst Váhavého údolí. V prvním týdnu červencového měsíce si božští Krumlováčci vyzkoušeli přežít v blízkosti řeky Radbuzy. Sice je v názvu řeky tvrdé y, avšak podmínky nebyly jen pro tvrdé. Prkenné latríny, prostá stanová lůžka, studená říční lázeň a všude kolem les. Vzhledem k tomu, že jsme měli "HRNEČEK VAŘ", bylo jasné, že přežijem. Hrneček střežily, a ani ve spánku jim nebyl ukraden, dvě dámy prosté kuchyně, Haňula Bartuňků a Bohuslávka Jochů. Krkavci krumlovští měli co do... úst i hojení ran bylo časté. Ještě dnes někteří přicházejí ve škole se pomuchlovat. Přes den s péčí vesmírně - nesmírnou bylo zažíváno spousty bžundy na pochůzkách, výletech. I her bylo dost díky Petře a Simoně. Jedna HRA nám až hrdla stahovala. EVAKUACE! To slovo jsme zažili doslova do písmene. SIMONA, PETRA, HANČÍ .... zkrátka všichni jsme se přesunuli do jednoho zděného domu - snad se tomu říká Azylový dům U Pavla, náš domovník Pavel měl ze 40ti nových tváří doma opravdu radost. Několikrát zafoukal vítr sem a tam, přehnala se bouře a na svém místě zůstala snad jen vzpomínka na táborák.
Rozloučení s Pavlem bylo jedinečné, tolik rukou, co mávalo najednou ... a oproti tomu po chvíli to neskutečné ticho v opuštěném domě. Nu i taková jsou loučení, která předcházela našemu návratu k maminkám domů.
BEROUNKA NA STANU
Druhým letním pozastavením byla expedice "ČOCHTAN BEROUNSKÝ".
Nu, nebudu Vás napínat.
Vidět některé usmolené obličeje, jejich jídlem zamazané
tváře, bosou jednu nohu, neboť jim lžíce i bota
uplavala, to vše mi dodávalo energie dostatečně. A byla
sakra zapotřebí! To každodenní stavění stanů! Pokud
jsme nezohýbali většinu kolíků a alespoň část byla
zatlučena, tak až poté si naše dušičky mohly vychutnat
noční hvězdné tetelení. No pro nás začínala vždycky
večer pohádka. Vodní pohádka.
Děj se odehrával na zříceninách berounských hradů - Týřov, Krašov ... a často se právě v jejich blízkosti odehrávaly velké vodní bitvy! " ... a na rafťáky... a na Hančí ... a ..."nezbylo suchého místečka. Povím Vám něco nečekaného: V pohádkách mají komáry a hlavním hrdinům (to jako nám) otékají nohy! Jedno vím: V Berounském království nemohou mít Popelku, neboť střevíček by nepasoval žádné ctěné dámě od nás!
Jak se dalo čekat, největším vodníkem byla Vodičková. Pro mě jako učitele z toho plyne jedno poučení: "Vodičkovou nelze utopit, a to je zdrcující!"
Meandry
Berounky jsme opustili v Roztokách u Křivoklátu za silného
deště. Věci se balily tak, onak a pak naopak a ještě
nahoru a dolu, rychle a rychleji. Opravdu sysifovská práce,
to balení!
S vůní řeky Berounky jsme sebevědomě vstoupili do vlaku,
vědouce, že bude náš! A byl. Až domů!
PS: Dnes už vím, že na Berounku nepotřebuji mapu. Stačí si postavit stan, neboť právě tam mám obtisknuty všechny naše milé zastávky i něco navíc!
JEZEVČE, JEZEVČE ANEB 3000 KM
Třetí úkol Hančí - " ... zůstat týden na Rýchorské boudě ve východní části Krkonoš." - byl fakt hračka! Ekologické centrum nám hned první večer nabídlo program o Krkonoších, na který se dívaly i děti s rodiči. Na dotaz průvodkyně a hostitelky Helenky - "Co se děti dozvěděly o Krkonoších?" - byla prozaicky jednoduchá odpověď "Nic!" Tady bych se však zastavil a vzpínal na zadní, zasekával drápky, protože každým dnem toho bylo víc a víc. Kromě - Černé hory, rašelinišť, Dvorského lesa, Sněžky, která je mimochodem provrtaná skrz naskrz jako ementál ... se každý z nás nabažil zakázaného. Zakázaného v podobě vycházek se strážci Krkonoš Břeťou a Helenou. Dostali jsme se na místa bývalých hájoven, vesnic ve Sklenařovickém údolí, ke kapličkám, které sloužily jako útulny před špatným počasím a konečně i k 150 m dlouhé jezevčí noře.
To, že Krkonoše jsou považovány za evropskou Antarktidu byl pro mě samotného objev objevů. Těžko se mi loučilo, věru těžko a to i s některými staršími turistickými bardy - jako Uhlík, Kuba Foltýn atd.. Břeťa a Helena nás nabili vůní přírody a svým osobním kouzlem a přístupem, neboť právě oni nachodí 3000 km za 1 rok. Odcházeli jsme Břeťovým tempem se snahou se vyrovnat rychlostí. Vím, že pro tento rok vyrovnat se by bylo liché, ale HYN SA HUKÁŽE!
Zde, s vůní
kilometrů končím vzpomínání i naše turistické, prázdninové
putování.
Dobrou noc prázdniny a dobrý krok všem Vltavínům, zvědům
a všem tůůůůristům přeje ostuda turistů
foto a text: Mgr. Zdeněk Pilař