Vzpomínka na šestou třídu
září 2001
Pohni zadkem, mozek se přidá!
Pro některé se stává již možná tradičně konec školního roku jednou velkou myšlenkou o školním výletě. KAM,KDY a KOLIK DNů respektive nocí.... jsou nejčastější otázky třídního ducha. Jako by v ten čas neexistovalo nic jiného. A NEEXISTUJE! I pro mě jako učitele.
Přiznám se, tu dobu mám
docela rád. Snažím se zvednout tu školní kotvu, ale
rozhodně se nemůžu pasovat na tak zdatného
"školního výleťáka" jako jste Vy, dítka
šesté ÁÁÁ. Kratochvílné okamžiky byly pro některé
během třídenního výletu puchýřité a bolavé nožičky
o sobě víc a víc dávaly vědět. Vždyť silnější
pohli zadek kolmo cca 40km - svým přejezdem a druzí,
silní, vlakovou soupravou SU 250647 s paní průvodčí
Smílkovou. Slyšel jsem, že jí to moc slušelo, snad ji
příště uvidím. Cesta ubíhala, odpočinkem jsme
nešetřili, dýchavičnost se na nás projevovala více a
více. Na samém počátku výletu jsem měl největší
obavu z věty: "A kdy už tam budem?" Opravdu
nenapadla nikoho .... no tak dobře, ke konci jsem něco
takového slyšel, ale tichým hláskem!
To už nás však čekala podroužská voda a rybník
vzpružil nás všechny. I černé duše naší třídy!
Lukáš Čarný, jenž oslňoval výlet svými trenkami se
srdíčky, přežil do druhého dne, sic s otiskem
cyklistického sedla na zadku, ale jinak bez větší újmy.
Druhým dnem se nám naivkám zdálo, že nás nic nepřekvapí. Opak byl pravdou. Pěšáci snědli jedinou (číslovkou 1) svačinu, kterou si prozřetelně vzala mladá paní učitelka Schinková. Nezůstal ani drobek. Člověka by se zželelo při pohledu na dítka po výletě - zámek Kratochvíle, koníčci, Lomec - barokní kaplička se závěsným oltářem. Dokonce i boty se zmenšily nebo nohy otékaly či co a probíhal čilý směnný obchod - Větší za menší! To byl panečku byznys! Kolaři skryti před deštěm na zřícenině hradu Helfenburk vzpomínali na ztraceného Vojtěcha. "Jak se Vojtěch zachová v téhle mezní situaci, co bude dělat a shledáme se vůbec?" mně běželo hlavou. V dětských hlavičkách došlo i na černý humor o povolených ztrátách a tak.....! Lístečky, vzkazy po trase napovídaly Vojtěchovy záměry. Byl jsem klidný. Na tábořišti byl Vojtěch, pěšáci i kolisti.
Bez ztrát mohla proběhnout společná večeře v restauraci, kde jsme sjednotili oslovení dětí na nás dospěláky. Otče, pantáto, Tatí, prosím Vás ... . Maminko, panímámo .... bylo slyšet celým okolím.
V rytmu písně Šepotám začal taneční rej obou rodičů! V podvečer se zapalování ohně ujali pyromani třídy Vojtěch, Petr a Roman. Nekompromisní hra - Boj o baťoh - autorů Davida a Ondřeje zakončila celý den, avšak noc byla u dětí ještě mladá! Nespavost dětí byla 100%-ní. Maminka s bolavou nožkou a Já, otec, s namoženým ramenem a pošramocenou autoritou, usínáme s obavou o přežití. Princip hry? Brutální hra spočívala ve "složení" soupeře na zem a uzmutí baťohu bránícímu družstvu!
Třetího dne, čekajíc na zabalení věcí, utrpěli kolisti citelné ztráty. Ondřej přišel pádem z kola skoro o bradu a tak pan doktor Trnovec měl o práci postaráno. Stehy nebyly vidět a návrat všech dětí k pravým rodičům mohl být uskutečněn.
Příjemné chvíle s Vámi prožíval Váš Táta a Máma.
TAK TAKOVÁ BYLA NAŠE ŠESTÁ TŘÍDA! TĚPIC PO PRÁZDNINÁCH BÁBOVKY!