Projekt VÍTEJTE!

19. prosince 2004

„Tak pojďte dál….“, to jsou slova, která se dala slyšet v našem půlročním putování za poznáním. Začala se totiž uskutečňovat naše společná třídní setkání po domovech dětí ze třídy 6.A. Celý rozjařený jsem se díky společné domluvě s rodiči a dětmi pustil do nového a mně doposud nepoznaného - do projektu, který nese název VÍTEJTE! A jak to vlastně vypadalo na začátku?

Jednoduchý nápad začít se blížeji poznávat ve svém přirozeném prostředí se zrodil již před léty. To jsem ještě měl v „děržavě“ jinou třídu. Svým způsobem to, co mi oni nemohli dát, si zpětně vybírám u mé nové partičky. Ale je mi jasné, že trumf nad trváním tohoto projektu stejně drží rodiče. Pokud by oni sami se nechtěli ukázat v domácím „pyžamovém“ hávu a nebyla by nám nabídnuta šance se přijít podívat, tak bychom nikam nešli. Byl by o jeden důvod víc, proč se nepoznáme a tím i větší šance si neporozumět. Rodičům tedy musím poděkovat za velkorysost. Vždyť jsme již byli na třech návštěvách.

U koho a jaké to tam bylo?

Prvním atestem prošla bez poskvrnky rodina Denisy Gabrielové. Při společném „kolovejletu“, na kterém se zkoušely kolařské dovednosti a schopnosti dětí, jsme se dokodrcali až do Holubova. Malebné místo s vyhlídkou na Kleť a s vidinou, že si dáme pohár v mém oblíbeném TRIO BARU. Bylo však zavřeno a právě díky tomu jsme byli dříve u Jitky Gabriškové a Martina Svitáka. Představte si příjemno, úsměv paní domácí, horký čaj, káva a voňavá bábovka k tomu. Tak jsme se objevili v „Holubovském ráji“. Viděli jsme Denisin pokoj, místo kde nejen odpočívá, ale i se učí. Pamatuji si na veledůležitý rozvrh na nástěnce. U něho jsem si uvědomil, jak mají děti nabitý rozvrh, co všechno musí dítě ve 12 letech stíhat a zvládat. Je toho opravdu mnoho. Bylo mi opravdu fajn, když jsem viděl spokojené dětské oči a dokonce za pár minut se holky v dětském pokoji cítily jako doma. Bylo je zkrátka slyšet víc a víc. To už však padlo rozhodnutí o návratu zpět domů do Českého Krumlova. A neboť nás celou cestu na svém kole doprovázel otec Davida Havlů, tak jsme se nemohli nezastavit v Srníně u Havlů. A co milého nás potkalo tady?

Jednoznačným vrcholem naší návštěvy byla nejen roláda a příjemné posezení u ohně a opékání sýrových klobásek, ale zejména lanová dráha v podání srnínských domorodců. Opravdu, kdo měl alespoň trochu odvahy, využil svého adrenalinu na maximum. Přesně tohle mě bavilo na vesničce, ze které pocházím já. David se zkrátka má. Žije si se svým bratrem Patrikem, mamá a papá, a ještě nesmím zapomenout na vlčáka Sama, jako v nebíčku. Přál bych Vám to vidět! Tak, a jelikož jsem byl zapomnětlivý, nevidíte zde žádné foto. Polepším se.

Na návštěvě u Procházků byl digi fotoaparát v plném provozu. Je jasné z fotek, že pohoda byla i zde. Však se podívejte, kde všude se dovádělo. Ještě, že mají Procházků postaven vlastní domek, protože jinak by nás sousedi vynesli v zubech. Na této návštěvě mě mrzela malá účast dětí, zapříčiněná mou nevhodnou volbou termínů: kluci byli v Sokolově na turnaji a ostatní baby nás v tom nechaly. Za třídu jsme předali květinu Dany a paní Procházkové … rozloučení a jupí do bazénu.

Zde byla královnou Iva Bukovjanová, lachtan třídy.

Milí rodičové, přijměte velký dík za příjemně strávené chvíle. Kam a ke komu se pojedeme podívat příště?
Zdeněk Pilař

P.S. jedno musíme napravit, hostitelé jsou opravdu skvělí, ale my jako hosté bychom mohli na příští návštěvě pana a paní domácí obdarovat vlastním osobním dárečkem. Pokusíme se o to? Hodně nápadů a inspirace do tvoření.

. . .