zpět na menuPřijímačky - první zkouška z dospělosti ?
několik zamyšlení a pocitů, které ještě nestačily vyprchat
21. dubna 1999
. . .
Na přijímací zkoušky jsem se moc nepřipravoval, protože věřím ve svou inteligenci.
. . .
Přijímací zkouška, to je opravdu zkouška z dospělosti. Musíte se před ní, při ní a koneckonců i po ní hodně přemáhat, abyste se nezbláznili. Naštěstí ji mám už za sebou (i když neúspěšně), tak o ní můžu uvažovat bez toho, abych se zbláznil.
Období před přijímací zkouškou je asi to nejhorší. Musíte se totiž učit, uči, a učit :-( Kvůli přijímacím zkouškám jsem musel obětovat dva zápasy SK České Budějovice, jeden zápas SK Větřní, jeden zápas malé kopané, jeden televizní přenos hokeje, asi 1440 minut a dvě svačiny.
Období při zkoušce je nejhorší věc na psychiku člověka. Ráno vstane, nechce se mu snídat, jede do školy, kde se mají zkoušky konat, je mu špatně už jak vejde do budovy, začíná psát a přitom se mu klepe ruka, takže prvních pět minut nemůže psát vůbec, atd.
Období po zkoušce je nejhorší na soustředěnost. Ve škole se vůbec nemůže soustředit, při fotbalovém tréninku netrefí bránu, večer nemůže usnout, ... To vše jenom kvůli tomu, že neví výsledek zkoušky. Musí si pořád opakovat: "Udělal jsem to dobře, co budu dělat, když mě nevezmou, měl jsem tam napsat tvrdé Y nebo měkké I, atd. ?"Honza
. . .
Sobota a neděle byly doslova "šprtací dny". Večer, kdyby se mě někdo zeptal, v jakém sešitě jsou třeba zájmena, tak bych mu byla schopná říci i číslo stránky.
. . .
Blížily se přijímací zkoušky. Každým dnem byla atmosféra ve třídě napjatější. Někteří už měli dobrou náladu, byli přijati. (po talent. zkouškách - pozn.red.) Většina žáků si ale kladla otázky: Dostanu se na školu? Co když ne?
I já jsem měla podobný pocit. Na jednu stranu jsem věděla, že z třiceti žáků přijmou všechny kromě dvou, na druhou ve mně hlodaly pochybnosti. Doufala jsem, že nezazmatkuji, ale doufat nestačí. Začala jsem se doopravdy učit, což bylo poprvé od odchodu p. uč. Kadlecové ze školy. Byla jsem jako posedlá, asi 4 dni jsem se učila od rána do večera, dokonce i ve škole.
Při přípravných kurzech na gymnázium jsem si sice dokázala, že jsem ze všech nejlepší v matematice a jedna z nejlepších v češtině, ale strach mě neopouštěl.
Nadešel očekávaný a zároveň obávaný den. Devatenáctého dubna!
Špatně jsem se vyspala, ráno jsem téměř nemohla jíst. Do této doby jsem strach vnímala jako okrajovou záležitost, která patří ke každé důležité události, ale nyní se mi ruce začaly klepat.
Jakmile jsem zasedla za stolek a dostala list se zadáním z českého jazyka, svět pro mě přestal prakticky existovat. Bylo mi jedno, kdo sedí přede mnou, kdo za mnou, kde sedím já. Jediné, co jsem si uvědomovala, byl strach...
Po půlhodinové přestávce začala zkouška z matematiky. V matematice jsem si jistější, proto jsem ji psala s přehledem, klidem a rozvahou.
Když skončil čas pro vypracování této části, měla jsem vše zkontrolováno nejméně třikrát.
Nastala tříhodinová pauza. Byly to snad nejhorší chvíle mého života.
Ve chvíli, kdy jsem uviděla papír s výsledky, div jsem neskákala radostí. Plný počet bodů z matematiky a jen jeden mi chybí z češtiny. Dostala jsem se!
Nyní, když už mám vše za sebou, vidím, že jsem se neměla čeho bát, nic se nezměnilo a ani nezmění.
Přejdu na jinou školu, ale nezměním se ani já.Danka
. . .
Na přijímačky jsem se připravoval asi tak dva měsíce. Počítal jsem příklady hlavně z Bělouna. Občas jsem se učil i teorii. Chtěl jsem se naučit všechno najednou a tak jsem u stolu seděl třeba i tři hodiny denně bez přestávky. Následkem toho bylo, že jsem z toho byl chvílemi úplně "mimo". Čím blíž byly přijímačky, tím víc jsem se zaměřoval na příklady, které mi zrovna moc nešly. A tak se stalo, že jsem nevnímal čas a počítal třeba i do deseti hodin večer.
. . .
Myslím, že to je první věc, na které se člověk podílí ze 100 procent. Jde totiž o jeho budoucnost. Nejprve si musí vybrat školu, na kterou půjde podle zájmů nebo něčí rady. To je první rozhodnutí, které změní jeho život. Pak ještě musí vybrat druhou školu v případě neúspěchu.
Dále už je zase na něm, jak moc se bude učit. Tedy příprava. Ta je nejdůležitější věc, o kterou se musí starat a musí být na prvním místě. Čím více se bude učit, tím větší má šanci na úspěch.
Pak už samotná zkouška. Tam se ukáže jeho připravenost a odhodlamost. A ještě abych nezapomněl - ústní pohovor. Ten vyžaduje klid a soustředěnost.
V poslední fázi se dozvídá potvrzení o jeho přijetí (že je přijat).Sevin
Přijímací zkoušky většinou rozhoduje psychika. Člověk, který má dobré nervy a umí se ovládat, by měl udělat přijímací zkoušky bez větších problémů. Ti, co nemají takové štěstí a podlehnou panice, mu cestu k přijetí ještě usnadňují.
Na druhém místě za psychikou je příprava. Je také velmi důležitá, neboť ten, kdo učivo neovládá, propadne panice mnohem snadněji než ten, který učivo perfektně ovládá a věří si. Ovšem ze všech nejhůř na tom jsou ti, kteří učivo perfektně ovládají, ale nevěří si. Ti potom zkazí, co můžou.
Velmi důležité je také chtít. Kdo chce, ten je na tom také dobře. Kdo chce víc, než se bojí a překoná tak sám sebe, má také skoro vyhráno.
Pro každého jsou jednotlivé vlivy jinak důležité. Někdo má strach, že bude mít strach. Někdo má strach, že to zkazí. Každý z něčeho jiného.Radek
. . .
Když mě taťka ráno vzbudil, poznala jsem, že je nervózní více než já. Dále se to projevovalo jeho pádem v koupelně. Taťka to ale přežil, a tak jsme vyjeli na zkoušky. Vždycky, když vyjedu na nějaký koncert, nebo v tomto případě na přijímací zkoušku, musím dát pusu oběma klavírům, hifi věži, rodičům a psovi.
. . .
Neřekla bych, že přijímací zkoušky na střední školu je zkouška z dospělosti. Je to jen nepatrný krok v celém dlouhém životě.
Pár dní před "osudným pondělkem" jsem se sice bála, ale říkala jsem si, že když se budu zbytečně nervovat, dopadne to špatně.
Začínala jsem matikou. Všichni mi tvrdili: "Ty čtyři roky s Křížem se musí někde projevit." A taky že ano. Matiku jsem měla hotovou za 27 minut a bezchybně! Potom přišla čeština. Začal krutý boj. Nebýt sympatické profesorky češtiny, asi bych vyhořela.
V deset hodin jsem skončila a čekala na výsledky. Druhá nejlepší ze dvanácti. Hm, to jde. Mělo vůbec cenu se stresovat výsledky? Nemělo. Teď, když se nad tím zamyslím, říkám si, proč jsem se bála? Věděla jsem, že mne přijmou, protože je málo uchazečů, ale čeština mi vehnala strach do hlavy.
Jsem ráda, že to mám za sebou. Pro mne to nebyla zkouška z dospělosti, ale jen písemka z češtiny a matiky v trochu jiném prostředí.
Mám se ještě zamyslet nad tím, jestli jsem přijímačky udělala díky učitelům. Samozřejmě, že ano. Velký podíl na mém úspěchu mají přátelé, kteří mi "drželi palce". Všem moc děkuji.
Když přijeli příbuzní a dozvědeli se o mém výsledku, začali mě objímat, tahali mě za tvář a opakovali: "Ty jseš dobrá, to je skvělý," atd.
Už se těším na nové přátele a na novou školu. Celé čtyři roky budu na internátu. Bude se mi stýskat, protože domů se dostanu akorát o víkendu a o prázdninách, ale takový je život.
Na Základní škole v Českém Krumlově jsem už devátý rok, takže loučení bude těžké, ale život je změna.Petra
. . .
A příští den? Nic mi nešlo. Moje soustředění bylo totam. V přestávce jsem se šla podívat na internet. A co na něm bylo napsáno? Nic. Výsledky ještě nebyly zpracovány. Ale co se nestalo pátou hodinu? Pan učitel přinesl výsledky. Nedočkavě jsem si prohlížela papíry. A kde jsem se našla? Úplně na začátku. Přijali mne!
Byl to nádherný pocit a ze srdce mi spadl obrovský kámen.
. . .
Dostanu se na tu školu, nebo ne? Umím toho dost, aby mě přijali? To byly otázky, které mě neustále napadaly, když jsem jela v pondělí ráno na přijímací zkoušky.
Myslím si, že snad neexistoval žádný člověk, účastnící se zkoušky, který by neměl trému. Já ji měla velikou. Spadla ze mě po vypočítání prvního příkladu. Pak už jsem byla v klidu. Když jsme po napsání diktátu skončili, čekali jsme do odpoledne na výsledky.
Domnívám se, že v době, kdy jsem čekala na výsledky, jsem měla ještě větší strach, než předtím. Když byly výsledky vylepené na dveřích a já zjistila, že jsem sedmá z pětatřiceti a tím pádem přijatá, byla jsem nejšťastnější na světě.
Myslím si, že to byl velký krok a zatím největší zkouška v mém životě.Katka
Období před přijímací zkouškou je většinou obdobím učení a strachu. Po nich následuje krátká doba dvojnásobných obav z toho, že víc, než jsem ji zkazil já, už zkazit ani nešla. A nakonec velká radost z nepředpokládaného přijetí a nebo velký smutek z předpokládaného nepřijetí.
V mém případě nebylo to první období nijak hrozné. Projevil se můj zvyk brát s klidem ty věci, které by se rozhodně brát s klidem neměly. Takže zatímco všichni spolužáci nabývali ztracené vědomosti, já se zbavoval stresů pomocí klasických prostředků, to jest programování a hraní her. Jen poslední den před zkouškou jsem měl trochu více nabitý program, jelikož jsem dokončoval svůj první MIDI editor a přitom jsem ještě opakoval literaturu, která mi nakonec stejně na nic nebyla.
Těsně před zkouškou jsem si v hlavě začal uspořádávat vše, o čem jsem věděl, že to vím, a zjistil jsem, že toho opravdu moc není. Nabral jsem ještě pár informací z externích souborů a potom to začalo. Při psaní jsem si všiml, že mám v hlavě kupodivu spoustu věcí, o kterých nevím, ale věděl jsem je, a to bylo hlavní.
A nakonec, po zjištení výsledků, jsem začal uvažovat o tom, že buď bylo na zkouškách hodně totálně tupých konkurentů, a nebo jsem úplně geniální. Ale hlavně, že se to povedlo a že už mám na čas klid.Papin
Asi týden před přijímacími zkouškami jsem si vůbec nepřipouštěla, že mám dělat krok do života. Prostě jsem se naučila pár písniček, text pohádky, tělocvik a nic víc.
Jenomže týden uběhl jako voda a já jela s rodiči do Prachatic na přijímací zkoušky. Všichni byli nervozní, jen pár lidí ne - mezi nimi i já. Mamka a taťka to prožívali víc než já. Vymáčkla jsem ze sebe, co jsem dovedla a myslela jsem si, že už se nemám čeho bát, ale... .
Ředitel školy nám oznámil, že máme ve středu zavolat, nebo že nám v pátek přijdou výsledky. Já se divila, že to už tak brzy budu vědět. Ale už v úterý jsem se začala bát a strachy jsem se celá třásla. Teď je středa a mně se třese ruka. Co mi asi řeknou? Přijata nebo nepřijata?
(Přijata :-)) pozn.red.)Míša
. . .
Tento den byl nejdůležitějším dnem v tomto roce. Bál jsem se ho už od září. Přípravu na přijímačky jsem si rozvrhnul už na měsíc dopředu. Nakonec to dopadlo tak, že jsem se připravoval až poslední týden před přijímačkami.
. . .
Nemyslím si, že by to byla zkouška z dospělosti, protože ve zkouškách jsem obstála, ale dospělá se necítím. Rozhodně to byla zkouška nervů a psychiky, ale brala jsem to tak, že se případně můžu nervovat až po zkouškách, protože zatím nevím, jak to dopadne.
V pondělí ráno jsme se klepali všichni. To k tomu asi musí patřit. Ale čím víc se báli ostatní, tím víc jsem si přišla jistá. Pořád mi totiž něco říkalo, že kdo se nervuje, dopadne hůř.
Zkoušky proběhly celkem v klidu a míru, jen mi pak bylo líto těch, co je neudělali. Jeden kluk vypadal, že se každou chvíli rozbrečí. Byla tam s ním maminka a ta se také netvářila moc šťastně. Nevím. co bych dělala být v jejich kůži.
Musím to ale vzít sobecky z mého pohledu. Sláva! Pokud nepropadnu, jsem na "gymplu"! Nejdřív mě zalila vlna šíleného štěstí, pak jsem si to uvědomila a nakonec jsem uvažovala, kde a jak to oslavíme. Kromě šlehačkového poháru s vaječmým koňakem ani kapka alkoholu. Nevadí - bude příště.
Kdybych to měla vzít z hlediska pocitů a nálad, asi bych nic nenapsala. V hlavě se mi totiž jen proháněly češtima a matematika.
Teď, když mám zkoušky za sebou, jsem nevýslovně ráda. Nejsem si totiž tak jistá, jestli bych to i podruhé zvládla taky tak v klidu.Michaela
Někdo má před jakoukoli písemnou prací trému, někdo se vůbec nebojí, ale před první důležitou zkouškou, která člověka posune o krok blíže k dospělosti, se snad bojí každý. I já jsem myslela, že mě pohltí tréma a budu se bát, jak to zkazím a nedostanu se.
Byl pátek, tři dny před zkouškou, všichni kolem mě se báli, doslova se klepali z obav, že nebudou přijati, ale já stále nic. Vlastně mě ani nenapadla myšlenka, že bych nemusela být přijata.
Když tento stav neustále přetrvával, začala jsem se bát, jestli jsem vůbec normální. Co je to za člověka, který se nebojí? Člověka, který nemá strach ze své první životní zkoušky? Zkoušky, která mi otevírá další důležitou etapu jeho života?
Bylo pondělí 7 hodin ráno a já čekala, kdy na mne dosednou obavy. Podle promyšleného plánu jsem šla na procházku s Ajkou, abych se provětrala. Když jsem se v 7:15 vrátila, vše už bylo na nohou. Můj odvoz se už dával dohromady, abych se za něj nemusela stydět, mamka se točila v kuchyni, abychom se dobře najedli. V tom jsem vstoupila. Vše ustalo a já jim řekla: "Nechci snídani!" a odešla. Vše bylo jasné, nikdo mě nechtěl rozrušovat.
Když jsem pak v 8:30 vystoupila před budovou Gymnázia v Jírovcově ulici, začala jsem se bát. Ne zkoušek, ale toho, že se budu bát zkoušek. Ne, neměla jsem důvod. Hned po vstupu kantorky do třídy mi bylo jasné, že tahle zkouška nebude zkouškou mých nervů. A měla jsem pravdu. Jak diktát z češtiny, tak jazykový rozbor a následný písemný test z matematiky jsem přestála bez větších psychických problémů, až na jeden příklad, do jehož zadání jsem se úplně zamotala. No posuďte sami: "Vašek a Žofie chodí do stejné třídy. Vašek má 2x více spolužaček, než spolužáků a Žofie má o 10 spolužáků méně než spolužaček. Kolik spolužáků, spolužaček má Vašek?" Podle mne by se do toho zamotal každý.
Odpoledne po zkouškách jsem strávila u taťky v práci a "lítáním" po obchodech, proto to tak rychle uteklo. Ale nejlepší bylo odpoledne mezi 14.-15. hodinou už v úterý. To jsem se dozvěděla tu zprávu - jsem přijatá.
Nevím, jak je to možné, ale dodnes tomu nevěřím. Jsem přijatá a to je skvělé. Myslím si, že v mé první zkoušce dospělosti jsem obstála. Zároveň jsem zjistila, že bez zbytečných obav jde všechno lépe.Iva
Má příjímací zkouška určitě nebyla z dospělosti. Vždyť to znamená, že by ji měl překonat "skoro" dospělý člověk.
Dospělý člověk vždy rozhoduje sám za sebe, bez pomoci druhých, musí být samostatný. Dospělí rozhodují o svých problémech uváženě, pomalu, ale rozhodně. Jsou to...bohové...
To se nedá říct o mně. Přihlášku jsem odevzdával na poslední chvíli. A to jsem nebyl ještě plně rozhodnut, zda na takovou školu opravdu chci. S tím nápadem přišel můj otec. A nemyslím si, že o tom nějak uvažoval (a navíc pomalu). Byl třikrát zbrklejší než já a to už je o něčem řeč, ale přece jen...už je "dospělý".
Příprava na příjímací zkoušky nebyla v mém případě také nijak dospělá. Více pozornosti jsem věnoval "odpočinku" než připravování. Vždyť jsem měl dost času! Ale když se blížil "den D", něco jsem už začít dělat musel. A také jsem dělal, ale přece jenom více dělali mí rodiče. To bylo starostí! Se svými dospělými řečmi mi docela šli na nervy, ale oni něco o malování a kreslení vědí, a tak jsem na jejich rady dal.
V den příjímacích zkoušek jsem se asi také nechoval jako "dospělák". Zato moji rodiče byli úplní profesionálové... - spali. Já jsem vstal už brzo ráno a zkoušel jksem si kreslit obličeje, bylo to však k ničemu. Když jsem však už stál před budovou školy a za chvíli jsem se měl prezentovat, myslel jsem na to, jestli nepoznají, že nemám všech 15 prací nebo ne, a ne na nějaké instrukce. Však se mi to taky nevyplatilo, vystál jsem si dvě fronty, než jsem si stoupl k té správné... V první části přijímacích zkoušek se mi podařilo chovat se "skoro" dospěle. Nebýt toho, že jsem se začal smát trapnému tichu, budil jsem dojem dospělého člověka. V druhé polovině jsem byl o něco profesionálnější, I když také nic moc...
Mé zkoušky dospělosti nebyly z dospělosti, ale z něčeho úplně jiného. Jenom nevím z čeho...Jakub