Malý lexikon internetových pojmů

Malý lexikon internetových pojmů

Vyber si pojem, který tě zajímá
- pro návrat zpět nahoru stiskni klávesu HOME

SPAMMING
je novodobý nešvar, který se začíná rozmáhat v on-line komunikacích. Souvisí s ním celá řada nových termínů:
Spamming - obecné označení pro aktivity spočívající v rozesílání nevyžádaných zpráv (spammů). Spamming není vázán jen na elektronickou poštu s jejími elektronickými konferencemi a na síť Usenet s jejími diskusními skupinami, ale může být prováděn mnoha dalšími způsoby - například prostřednictvím internetové služby IRC či prostřednictvím mobilních telefonů a jejich služby SMS. Lze jej provádět i prostřednictvím faxů či běžných telefonátů (i když zde se samotný termín "spamming" příliš nepoužívá). Názory na vhodnost, resp.přípustnost spammingu se velmi různí - nejsilnější argumenty proti komerčně orientovanému spammingu jej kritizují za to, že přenáší náklady reklamních kampaní na jejich adresáty (či spíše oběti) a nutí je k určitým aktivitám (např. ke třídění spammů, mazání, blokováni spammů atd.), které by tito uživatelé jinak vůbec nedělali. Dalším argumentem proti je fakt, že spamming své oběti otravuje, zdržuje je od věcí skutečně užitečných, a může jim dokonce znemožnit skutečně důležité aktivity (například kvůli přeplnění poštovní schránky zbytečnými spammy nebude přijata opravdu důležitá zpráva). Zastánci spammingu naopak argumentují tím, že jde o efektivní způsob informování širší veřejnosti a že jakékoli snahy o jeho úplnou eliminaci či alespoň regulaci budou neúčinné (a z toho odvozují, že je vhodnější dokonce navrhnout konkrétní formy "přípustného spammingu"). Nejotrlejší zastánci spammingu pak argumentují tím, že jejich aktivity nejsou (dosud) zákonem zakázány, a tudíž považují spamming za plně legitimní v jakékoli podobě a míře.

SPAM - obecné označení pro nevyžádanou zprávu. Charakteristickým znakem bývá hromadný (masový) charakter takovéto zprávy, která je rozesílána na mnoho adres současně (resp. k mnoha příjemcům současně). Konkrétní hranici "masovosti" však nelze jednoznačně určit, někdo může považovat za spam jakoukoli zprávu, kterou si sám nevyžádal, bez ohledu na to, zda byla zaslána pouze jemu, či také dalším příjemcům. Obvykle se ale jako spam označuji takové zprávy, které byly rozeslány hromadným způsobem - tedy na více adres současně, nebo pomocí distribučních kanálů s hromadným způsobem fungování (prostřednictvím elektronických konferencí, diskusních skupin síťových novin atd.). Dosti subjektivní může být i samotná vyžádanost či nevyžádanost zprávy - to, co rozesilatel považuje za vyžádané, mohou někteří příjemci považovat za nevyžádané.

MLM - dalším typickým příkladem spammů jsou takové, které vycházejí z principu pyramidových her či tzv. řetězových dopisů (požadují zaslat určitý obnos jisté skupině lidí se slibem, že mnohem více dalších účastníků hry, resp. řetězu zašle zpět výrazně větší částku). Spammy tohoto typu se obvykle označují zkratkou MLM (od: Multi Level Marketing, doslova: víceúrovňový marketing).

UCE (Unsolicited Commercial Email, doslova: nevyžádaná komerční zpráva) - jiné označení pro spam, reflektující skutečnost, že v dnešní době jsou největším problémem spammingu nevyžádané nabídky komerčního charakteru zasílané prostřednictvím běžné elektronické pošty.

Junk mail - označení pro nevyžádané zprávy, používané zejména u běžné listovní pošty. Zkráceně také pouze "junk" (doslova: harampádí, veteš, odpadky, smetí atd.). Používá se i ve spojitosti s faxy jako "junk faxes".

Mail filtering - jedna z technik obrany proti spammingu. Spočívá v tom, že na cestě přenosu nevyžádané zprávy je aplikován filtr, který vyřazuje zprávy přicházející z určitých konkrétních adres, konkrétních domén, zprávy obsahující určitá klíčová slova atd. (dle konkrétního nastavení filtru). Vstupními údaji pro nastavení takovýchto filtrů jsou údaje o předchozích výskytech spammingu a útocích spammerů. Vlastní filtraci může pro své zákazníky zajišťovat poskytovatel připojení (Intemet provider), nebo si ji zákazník může zajišťovat sám. V obou případech je tento způsob obrany snadno zranitelný, protože provozovatelé spammingu mohou snadno měnit adresy, ze kterých své spammy posílají. Stejně tak existuje nebezpečí, že filtr vyřadí takovou zprávu, která není spammem.

Mail bombing - reakce člověka postiženého spammingem, který odešle na adresu spammera jednu nebo mnoho velkých zpráv s cílem vrátit mu jeho útok, či dokonce zahltit jeho poštovní systémy. Všeobecně je tato technika považována za nevhodnou a nekorektní. Je nebezpečná i proto, že skutečný odesílatel spammu mohl zfalšovat údaje o odesílateli, a "poštovní bombardování" se snese na hlavu někoho nevinného.

Spamdexing - termín vzniklý spojením slov "spamming" a "indexing". Představuje nekorektní způsob zvyšování preference WWW-stránek u vyhledávacích služeb databázového (plnotextového) typu a spočívá v úmyslném a umělém nahromadění klíčových slov na WWW-stránkách, které následně ovlivní způsob, jakým vyhledávací služby hodnotí obsah těchto stránek (tzv. je indexují). Vyhledávací služby databázového (plnotextového) typu totiž zobrazují svým uživatelům nalezené stránky uspořádané podle toho, kolikrát se hledaná klíčová slova na stránkách vyskytují - to lze zvýšit např. tak, že se určitá klíčová slova zopakují na stránce tak, aby pro uživatele nebyla viditelná (například bílým písmem na bílém pozadí).

WWW - World Wide Web, jméno dnes nejpopulárnější služby Internetu, určené pro zpřístupnění informací. Původně byla vyvinuta pro potřeby sdílení textových informací, později byla obohacena o možnost práce s grafikou a o další uživatelsky atraktivní prvky (animace zvuky atd.). Služba World Wide Web má architekturu klient/server, což znamená, že pro její fungování jsou zapotřebí WWW-servery a dále klientské programy (prohlížeče, browsery), prostřednictvím kterých uživatelé s touto službou pracují.

Hypertext - text členěný na relativně menší celky (označované jako stránky), které jsou mezi sebou provázány prostřednictvím tzv. odkazů (links). Smyslem je umožnit čtenáři přijímat informace po menších a snáze srozumitelných a přehledných částech (jednotlivých stránkách) a podle vlastní potřeby si volit postup přijímání informací - uživatel má možnost přecházet podle vlastního uvážení z jedné stránky na druhou prostřednictvím příslušných odkazů.a tím si volit -vlastní sekvenci stránek, které mu budou zobrazovány.

Page - stránka: základní jednotka informací předkládaná uživateli v rámci služby WWW. Kromě textu mohou být součástí takovéto stránky i obrázky a další vizuální prvky (animace apod.), a dokonce i výkonné prvky (programy, např. applety jazyka Java). Odkazy na jiné stránky (tzv. hypertextové odkazy) mohou být reprezentovány jak libovolně velkými částmi textu (jednotlivými znaky, celými slovy, apod.), tak i celými obrázky (např. ikonami), ale také jednotlivým částmi obrázků (v případě tzv. citlivých map). Tyto odkazy přitom nemusí vést jen na jiné stránky, ale také na jiná místa téže stránky.

Browsing, brouzdání - způsob práce s informacemi uspořádanými na principu hypertextu - uživatel prochází mezi jednotlivými částmi textu (stránkami) prostřednictvím odkazů, které si volí sám. Nemá tedy předem pevně předepsanou trajektorii (dráhu) průchodu jednotlivými stránkami, ale tuto trajektorii si určuje sám, podle vlastního uvážení a momentálních potřeb.

Browser, prohlížeč - klientský program služby WWW, pomocí kterého uživatel pracuje s touto službou. Browser zobrazuje uživateli jednotlivé stránky a dává mu možnost přecházet mezi stránkami prostřednictvím odkazů, vedoucích mezi nimi. Uživatel vyvolá tento přechod aktivováním příslušného odkazu, zpravidla poklepáním myší na to, co odkaz reprezentuje (což může být část textu, celý obrázek nebo jen konkrétní část obrázku).

HTML, Hypertext Markup Language - jazyk, ve kterém je zapisován obsah jednotlivých WWW-stránek. Je založen na principu označování částí textu pomocí značek (anglicky: markup), které specifikují význam textu - například to, že určitá část textu představuje nadpis, že má být zobrazena tučně apod. Jiné značky zase specifikují, že na určité místo má být vložen obrázek, že určitá část textu představuje hypertextový odkaz apod. Podle těchto značek se pak při zobrazování stránek v prohlížeči (browseru) určuje jejich grafická reprezentace.

HTML (HyperText Markup Language) Autor, který připravuje WWW-stránky, musí mít možnost přesně specifikovat, kam mají vést jednotlivé odkazy uvnitř stránek i mezi stránkami a čím mají být reprezentovány (kterou částí textu, kterým obrázkem). Stejně tak musí mít autor možnost ovlivnit mnoho dalších aspektů, týkajících se celkového "vzezření" WWW-stránky, když ta bude uživateli zobrazována jeho browserem. K tomuto účelu slouží jazyk HTML (HyperText Markup language). V něm autor "zapíše" své stránky a prostřednictvím konstruktů tohoto jazyka vyjádří vše, co je potřebné pro jejich následné korektní zobrazení. Výsledkem je čistý text (tj. WWW-stránka zapsaná v jazyku HTML má formu čistého textu). O interpretaci jazyka HTML (tj. o "uvědomění si" toho, co zápis v jazyku HTML znamená, a o realizaci takto vyjádřených požadavků autora stránky) se stará až browser uživatele, který si příslušnou stránku natáhl. Proces vytváření grafické podoby WWW-stránky (na základě jejího HTML-tvaru) je označován jako tzv. rendering (česky nejspíše: vizualizace).

WWW-server - server, který uchovává jednotlivé WWW-stránky jako textové soubory, napsané v jazyku HTML. Na explicitní žádost zasílá jednotlivé WWW-stránky WWW-klientům (browserům, prohlížečům), které podle HTML-kódu vytvoří grafickou reprezentaci stránky (vytvoří její grafickou podobu) a tu zobrazí uživateli. Kromě samotného uchovávání WWW-stránek a jejich poskytování může WWW-server plnit na žádost klienta i další doprovodné funkce. Může například zajišťovat překódovávání obsahu stránek z jednoho kódování češtiny do jiného (podle konkrétních požadavků klienta) nebo může zajišťovat dynamické generování WWW-stránek, které nejsou připraveny dopředu (tj. nejsou statické), ale vznikají dynamicky až v okamžiku, kdy o ně klient požádá. Například jde-li o dotaz do databáze, server nejprve zprostředkuje položení dotazu databázi a následně zajistí dynamické vygenerování stránky obsahující výsledky dotazu.

HTTP, Hypertext Transfer Protocol - přenosový protokol, pomocí kterého komunikují servery a klientské programy (browsery) v rámci služby WWW. Podle pravidel jazyka HTTP tedy klient formuluje svůj požadavek na novou WWW-stránku, kterou mu má server zaslat, a opět podle jazyka HTTP pak server formuluje svou odpověď. Klientský program (browser) přitom generuje jednotlivé požadavky na popud uživatele (v důsledku toho, že uživatel klikne na určitý odkaz a tím vyjádří přání jej aktivovat, klient si od serveru vyžádá WWW-stránku, na kterou tento odkaz směřuje).

HTTP (HyperText Transfer Protocol) Pro řádné fungování služby Web je nutné nejen to, aby byl přesně popsán obsah jednotlivých WWW-stránek (k čemuž slouží jazyk HTML). Další nezbytností je komunikace mezi WWW-serverem, na kterém jsou jednotlivé WWW-stránky ve svém HTML-tvaru uloženy, a mezi programem služby WWW (browserem), běžícím přímo u uživatele na jeho počítači - WWW-server je při této komunikaci pasivní a pouze čeká, až si mu nějaký browser "řekne" o určitou konkrétní WWW-stránku; tu pak serveru pošle. K tomu je ale nutná určitá konvence, podle které browser vznáší svůj požadavek a podle které pak WWW-server na něj reaguje a požadovanou stránku zasílá (či nezasílá a poskytuje hlášení o chybě, pokud stránka neexistuje apod). Touto konvencí je přenosový protokol HTTP (HyperText Trasfer Protocol), podle kterého komunikace mezi WWW-serverem a browserem probíhá.

URL, Uniform Resource Locator - jednotný způsob označováni objektů v Internetu (tj. jednotný způsob označování WWW-stránek na WWW-serverech, souborů v FTP-archivech, uživatelských poštovních adres atd.). V rámci služby WWW jsou tímto způsobem řešeny odkazy na jednotlivé WWW-stránky (jako tzv. URL-odkazy). V URL-odkazu na WWW-stránku je obsažena jak informace o konkrétním WWW-serveru, na kterém se stránka nachází, tak i informace o souboru, ve kterém je obsažena (o jeho jménu a příponě), a stejně tak i informace o adresáři, resp. o přístupové cestě k tomuto souboru. Příklad URL-odkazu na WWW-stránku: http://archiv.czech.net/index.htm.

WWW-site - WWW-stránky tvoří celky odpovídající logicky uceleným expozicím. Příkladem takovýchto "expozic" mohou být WWW-stránky konkrétní instituce či firmy (prezentující její profil, obchodní nabídku, reference atd.), WWW-stránky věnované konkrétnímu produktu, městu, kulturní památce, problematice (např. spammingu) apod. Každá takováto "expozice" (site) je vždy umístěna na nějakém konkrétním WWW-serveru, ale na jednom serveru může být takovýchto "expozic" více. WWW-server je tedy fyzickým celkem a WWW-site ("expozice") celkem logickým.

Home page, domovská stránka - v užším slova smyslu jde o jednu konkrétní stránku v rámci celé "expozice" (WWW-site), která je zamýšlena jako vstupní, a na níž jsou tudíž umístěny základní orientační prvky. Také konkrétní způsob provázání stránek pomocí hypertextových odkazů je uzpůsoben předpokladu, že uživatel poprvé vstoupí do příslušné expozice skrz tuto zamýšlenou vstupní (domovskou) stránku. V širším slova smyslu se jako "domovské stránky" označují celé skupiny WWW-stránek, které prezentují určitý subjekt a obsahují základní informace o něm (např. domovské stránky firmy, domovské stránky určité fyzické osoby apod.).

Cookie - charakteristickým rysem komunikace mezi WWW -serverem a jeho klientem (daným protokolem HTTP) je jejich bezestavový charakter. každý jednotlivý požadavek klienta je posuzován samostatně a nezávisle na případných jiných požadavcích od téhož klienta či jiných klientů. To ale komplikuje fungování některých mechanismů - z pohledu klienta je totiž někdy nutné, aby nový požadavek logicky navazoval na jeden či několik předchozích požadavků a aby určitá (stavová) informace z předchozích požadavků byla zachována i pro požadavky nové. Příkladem může být volba kódování češtiny, kdy si uživatel jednou vybere požadované kódování; jeho volba by měla být automaticky respektována i při dalších požadavcích. Jedním z možných řešení je použití tzv. "cookies" (doslova: koláčky): jde o malé kusy textu, které generuje WWW-server na základě jednoho požadavku klienta a které zasílá klientovi v rámci odpovědi na jeho požadavek (tj. spolu s obsahem stránky, kterou si klient vyžádal). Obsahem takovéhoto "cookie" pak jsou právě ty informace, které je třeba uchovat pro další návazné požadavky, ale které si server není schopen pamatovat. Místo toho si obsah "cookie" pamatuje klient ve své paměti (na svém disku) a při dalším požadavku na tentýž server mu obsah "cookie" zase vrátí (čímž mu připomene předchozí požadavek a umožní mu na něj navázat). Celý mechanismus práce s "cookies" je pro uživatele neviditelný a o příjem a zpětné zasílání se plně stará WWW-browser.

On-line browsing. Browsing alias "brouzdání" označuje postupné procházení uživatele jednotlivými WWW-stránkami prostřednictvím předem připravených odkazů, kterými jsou jednotlivé stránky vzájemně provázány. Důležitým předpokladem je zde existence WWW-serveru, který požadované stránky poskytuje, resp. serverů, protože uživatel při svém brouzdání může požadovat WWW-stránky umístěné na různých WWW-serverech. Přívlastek "on-line" se používá (v souvislosti se brouzdáním) v případě, že uživatel má během svého brouzdání možnost přístupu k celému Internetu, a může tedy požadovat WWW-stránky na kterémkoli WWW-serveru, který je v Internetu dostupný. V případě uživatelů, kteří se připojují k Internetu komutovaně, tj. prostřednictvím modemu a veřejné telefonní sítě, je takovéto "on-line brouzdání" možné pouze v době, kdy jsou skutečně připojeni (a kdy tudíž platí SPT Telecomu za telefonní hovor a současně i svému poskytovateli připojení za poskytnutý přístup, není-li přístup hrazen paušálním poplatkem).

Cache (vyrovnávací paměť) - Při brouzdání WWW-stránkami je poměrně časté, že se uživatelé znovu vrací k již jednou navštíveným stránkám. Stejně tak je častá i situace, kdy se některé prvky stránek (například obrázky, loga, ikony apod.) opakují na více stránkách a bylo by neefektivní načítat je pokaždé znovu. Pro zamezení opakovaného načítání i pro celkové zefektivnění práce uživatele v rámci služby WWW se proto zavádí celý systém vyrovnávacích pamětí (pamětí cache, zkráceně jen cache), ve kterých jsou dočasně uchovávány jak celé stránky, tak i jejich jednotlivé součástí typu obrázků, ikon, appletů apod. Když pak klientský program (browser) na popud svého uživatele vznese nějaký konkrétní požadavek, je příslušný objekt hledán nejprve v dostupné paměti cache, a teprve když se zde nenachází, je požadován od příslušného WWW-serveru. Vyrovnávací paměti mohou tvořit složitou soustavu s hierarchickým uspořádáním a hierarchickým způsobem fungování - nenajde-li se požadovaný objekt (stránka, obrázek apod.) v paměti cache na nižší úrovni, resp. blíže k uživatelskému browseru,je postupně hledán v pamětech cache vyšší úrovně.

Browser cache (vyrovnávací paměť udržovaná browserem). Na nejmenší úrovni hierarchického systému cache bývá taková vyrovnávací paměť, kterou si udržuje sám WWW-browser, a to přímo na uživatelově počítači. Je obvykle rozdělena na dvě části, resp. na dva stupně: na paměť cache udržovanou v operační paměti a na paměť cache udržovanou na místním pevném disku. Obsah první paměti cache se při vypnutí počítače či při ukončení práce s browserem ztrácí, obsah druhé naopak přetrvává. Uživatel většinou má možnost nastavit, koIik místa se má pro oba druhy paměti cache použít (vyhradit).

Reload, Refresh - Na vyrovnávacích (cache) pamětechje velmi podstatný i konkrétní režim jejich fungováhí, zejména pak způsob, jakým kontrolují, zda od nějaké konkrétní stránky, obrázku apod,) neexistuje na příslušném WWW-serveru novější: (aktuálnější) verze. Pokud by totiž existovala, ale uživatelův browser by z paměti cache získal ještě starší verzi, uživateli by se zobrazovalo něco, co již není platné a aktuální. V případě pamětí cache udržovaných přímo browserem si uživatel většinou může sám nastavit příslušný režim: zda se má existence novější verze testovat při každém požadavku na příslušnou stránku, nebo jen při prvním požadavku v rámci jedné relace (jednoho "běhu" browseru), anebo nikdy. Kromě toho má uživatel vždy možnost potlačit celý systém pamětí cache a vyvolat nucené načtení přímo z příslušného zdrojového WWW-serveru - prostřednictvím příkazu Reload (někdy: Refresh, u lokalizovaných browserů: Obnovit).

Dynamic WWW pages (dynamické WWW-stránky). Nepříjemným problémem pro celý mechanismus pamětí cache a pro samu myšlenku zefektivnit fungování služby WWW udržováním dočasných kopií v pamětech cache je existence dynamicky generovaných WWW-stránek - tedy takových stránek, které neexistují "dopředu" (staticky), ale jsou generováhy dynamicky až na základě momentální potřeby, resp. okamžitého požadavku. Jsou to například odpovědi na nejrůznější dotazy, odpovědi, které skutečně nemá smysl používat opakovaně, resp. zachovávat pro nové použití (a tudíž ani uchovávat kdekoli, včetně pamětí cache). V současné době, vzhledem ke snahám činit WWW-stránky uživatelsky co nejatraktivnější, četnost takovýchto dynamicky generovaných stránek výrazně roste. Problémem bývá i rozpoznání dynamicky generované stránky, tak, aby si jí celý systém pamětí cache "nevšímal" a nesnažil se ji uchovávat - možnosti samozřejmě existují, ale nejsou vždy dostatečně přesné, takže se v praxi stává, že se v paměti cache neudrží ani takové stránky, které by mělo logický smysl uchovávat. Příkladem mohou být i mechanismy zajišťující správnou českou diakritiku na českých WWW-stránkách; jimi generované stránky (které by jinak mohly být statické a které by mělo smysl uchovávat v pamětech cache) mohou být považováhy za dynamické a vyloučeny z mechanismu pamětí cache.

Caching WWW-server - DaIším stupněm v hierarchické soustavě pamětí cache může být speciální WWW-server, který sám nenabízí žádné "vlastní" WWW-stránky, ale funguje pouze jako paměť cache společná pro více uživatelů, resp. uzlů (tedy jako tzv. cache, resp. "kešující" WWW-server). Smyslem jeho existence je předpoklad, že jedny a tytéž WWW-stránky může požadovat více uživatelů v určité lokalitě (např. v rámci téže firmy či jiné instituce). Proto se browsery příslušných uživatelů nastaví tak, aby při nenalezení požadované stránky ve své lokální paměti cache takovýto server cache nejprve kontaktovaly a stránku požadovaly na něm. Také servery cache mohou tvořit hierarchický systém, mohou být uspořádány do vrstev a vzájemně zřetězeny, ve snaze minimalizovat zátěž a potřebné přenosy dat, a tím celkově zefektivnit používání služby World Wide Web. Zřídit si vlastní server cache může kdokoli (například provozovatel podnikové sítě) a může jej provázat s hierarchicky nadřazenými servery cache. Vlastní servery cache obvykle zřizují i jednotliví poskytovatelé připojení k Internetu (provideři), a to pro potřeby svých zákazníků a zefektivnění jejich práce a pro snížení zátěže jejich páteřních systémů (přípojek do zahraničí).

WWW proxy - Funkce "kešujícího" WWW-serveru je téměř vždy kombinována s další funkcí, kterou je role tzv. proxy-brány pro službu World Wide Web. Proxy-brány obecně fungují jako zprostředkovatelé či "přestupní stanice" pro požadavky klientů adresované konkrétním serverům: proxy-brána z jedné strany přijme požadavek od klienta a z "druhé strany" jej položí (nyní již jako svůj vlastní požadavek, resp. "pod svým jménem") cílovému serveru. Ten zašle svou odpověď proxy-bráně a ta jej zase předá dál původnímu tazateli. V případě WWW proxy-brány jde o požadavky najednotlivé WWW-stránky a smyslem zřizování takovýchto WWW proxy-bran je nejčastěji potřeba "bezpečnostního" oddělení jedné části sítě (obvykle interní sítě) od zbytku světa. Potřebného oddělujícího efektu je zde dosaženo tím, že skrz WWW proxy-bránu neprojde nic jiného než WWW-stránky. Dokonce je zde dosaženo i zajímavého "maskovacího" efektu: jelikož požadavek směřující do vnějšího prostředí (k cílovému WWW-serveru) vždy zasílá svým jménem WWW proxy_brána, vnější svět se vůbec nedozví, který konkrétní uzel "za" proxy-bránou je skutečným iniciátorem požadavku. Funkce WWW proxy-brány lze velmi jednoduše a přirozeně kombinovat s funkcí "kešujícího" WWW-serveru - proxy-brána si po určitou dobu pamatuje obsah stránek, které skrz ni prochází, a při dalších požadavcích na tutéž stránku (či obrázek apod.) dokáže poskytnout požadovaný objekt sama, aniž by jej sama musela získávat znovu z vnějšího zdroje. Klientské programy služby WWW (uživatelské browsery) však musí být explicitně nastaveny na použití takovýchto WWW proxy-bran.

Off-line browsing (off-line brouzdání): obvyklý způsob brouzdání, resp. postupného procházení WWW-stránkami lze opatřit přívlastkem "on-line" proto, že po dobu této činnosti je počítač spojen s Internetem a uživatel má možnost komunikovat s Internetem on-line. V mnoha situacích ale přímá dostupnost Internetu (tzv. konektivita) není nezbytně nutná, možná, či dokonce žádoucí napňklad při komutovaném připojení přes veřejnou telefonní sít', kdy uživatel platí za každou minutu strávenou on-line. Zde pak přichází vhod možnost procházet se (brouzdat) se WWW-stránkami v tzv. off-line režimu neboli bez existence přímého spojení s Internetem. Jednoduchým příkladem možnosti off-line brouzdání je procházení WWW-stránkami na disku CD-ROM, soustavou WWW-stránek nacházejících se na pevném disku uživatelova počítače apod. Další možností off-line brouzdání je procházení WWW-stránek, které se stále ještě nachází ve vyrovnávací paměti (paměti cache) WWW-browseru. Některé novější browsery jsou touto schopností vybaveny (např. Internet Explorer od verze 4.0 umožňuje přejít do tzv. off-line režimu a brouzdat se stránkami uloženými v cache paměti).

Grabbing (stahování): pro mnoho uživatelů služby WWW (zvláště pak těch, kteří se připojují komutovaně) by bylo velmi šikovné a přínosné, kdyby mohli velmi rychle prolistovat určité množství WWW-stránek, uložit je na svůj počítač (na jeho místní disk), pak se od Internetu odpojit (přejít do off-line režimu) a teprve pak si takto načtené stránky v klidu prohlížet. Každou jednotlivou WWW-stránku, načtenou v on-line režimu, je přitom možné snadno uložit na místní disk počítače (snad každý WWW-browser je vybaven funkcí Save, resp. ulož). Pokud bychom ale takto načetli a uložili několik stránek na místní disk, jejich vzájemné odkazy by zůstaly přesně takové, jaké byly předtím, tj. vedly by na místa původního umístění stránek - takto jednoduše staženými WWW-stránkami by tedy nebylo možné se brouzdat prostřednictvím jejich vzájemných odkazů. Je tedy nutné pozměnit vzájemné odkazy mezi staženými stránkami tak, aby se i po svém uložení na místní disk korektně odkazovaly na sebe, do míst svého nového výskytu. Kromě toho to znamená i stáhnout a uložit na místní disk i všechny další komponenty WWW-stránek, například všechny obrázky, ikony, applety apod. Právě popsané "stahování" se nejčastěji označuje jako grabbing. Programy, které jej provádí, se pak označují jako grabbery, někdy "web spiders" (doslova: pavouci, protože samy prolézají WWW-pavučinu) a někdy též "off-line readers".

URL monitoring, change monitoring (sledování změn) : při rutinním používání služby WWW zejména pň dlouhodobějším sledování určitého okruhu WWW-serverů (například serverů obchodních partnerů, konkurence, přátel apod.), je dosti velkým problémem sledování změn na stránkách, které uživatele zajímají. Jak se může uživatel co nejjednodušším a nejpohodlnějším způsobem dozvědět, že na konkrétní stránce se něco změnilo, a má tudíž smysl se na tuto stránku jít podívat a změnu si prohlédnout? Pokud jej nebude informovat sám autor změny (správce příslušné stránky, například stručnou e_mailovou zprávou), připadá v úvahu i automatické zjišťování změn ze strany uživatele. Ten může použít k tomuto účelu specializované nástroje (tzv. URL-monitory), které si na počítači uživatele uchovávají naposledy nalezený obsah příslušné stránky a podle zadaného časového harmonogramu samy načítají příslušné stránky, porovnávají je s předchozí verzí a v případě zjištěné změny samy upozorní uživatele.

Push channel (push kanál): nepříjemným problémem všech snah o grabbing, resp. snah o stahováni WWW-stránek je neznalost logické struktury toho, co se stahuje. Tomu, kdo grabbing provádí, resp. zadává, zpravidla není známo, které WWW-stránky tvoří určitý logický celek, a které tedy má smysl stáhnout, a které naopak patří k jinému logickému celku (například k jinému článku, jiné nabídce apod.), a které tedy již nemá smysl stahovat. Místo toho se pak musí vymezit okruh stránek ke stažení například příslušnosti do určité adresáře a jeho podadresářů (ve smyslu: má být staženo vše, co se nachází v daném adresáři a ve všech podadresářích). V praxi se pak kvůli takovémuto nepřesnému vymezení stahuje mnohem více dat, než kolik by jich bylo skutečně nutno stáhnout. Možným řešením je to, aby příslušné logické celky definoval sám jejich autor, který má o jejich vzájemných vazbách a souvislostech nejlepší přehled, a aby sám také definoval, jak často se tyto celky mění, resp. jak často má pro uživatele smysl stahovat si jejich nové verze (případně až s přesností na jednotlivé stránky). Právě to je skutečná podstata kanálů (anglicky: channels) označovaných přívlastkem "push" (ve smyslu: tlačit, tlačení, myšleno směrem k uživateli). Vychází to z představy vynuceného toku informací od poskytovatele (zdroje kanálu) směrem k uživateli. Ve skutečnosti jde o vynucený tok, předchází mu však dřívější iniciativa uživatele - on nejprve vyjádří své přání "odebírat" konkrétní informační kanál ("předplatí" si jej) a teprve pak následuje vynucené "tlačení" informačního obsahu kanálu k uživateli, a to podle časového harmonogramu, který stanovuje autor kanálu (ale uživatel má obvykle možnost harmonogram korigovat), nebo třeba i zcela na vlastní popud uživatele. Zvláště výhodný je tento systém kanálů například u uživatelů mobilních počitačů, kteří se k Internetu připojují jen dočasně - během svého připojení si mohou "nacucnouť' obsah jednoho či několika takovýchto kanálů, pak se odpojit a v off-line režimu obsahem kanálu procházet a číst jej. Oproti grabbingu, který by také dokázal "nacucnouť' určitý obsah a umožnit jeho následné off-line čtení, má u kanálů uživatel jistotu, že stáhl vše, co bude ke čtení obsahu kanálu potřebovat (všechny stránky, obrázky, ikony, applety apod.), a stejně tak si je jistý, že nestáhl nic zbytečného, co by s obsahem kanálu nesouviselo.

Active image, sensitive map (klikatelná mapa, senzitivní mapa): Dnešní WWW-stránky již zdaleka nejsou jen čistě textové. Zpravidla, obsahují velké množství různé grafiky - různých obrázků, ikon, fotografií apod. - a také tato grafika může představovat odkaz; v tom smyslu, že kliknutím na příslušný obrázek (fotografii, ikonu apod.) je uživatel přenesen na jiné místo, podle toho, kam odkaz vede. Důležité přitom je, že celý obrázek může být jedním "jednolitým" odkazem (tj. kliknutí na kteroukoli část obrázku vede na stejné nové místo). Stejně tak je ale možné, aby různé části jednoho a téhož obrázku představovaly různé odkazy neboli "vedly" na různá místa. Nejlépe je asi představit si obrázek ve formě mapy určitého území, na které jsou vyznačeny určité lokality (například pobočky firmy). Uživatel pak může kliknout na konkrétní část obrázku (konkrétní lokalitu, pobočku), a podle konkrétního místa svého kliknutí je přenesen na specifické nové místo, svázané s příslušnou částí obrázku (např. na stránku popisující aktivity pobočky v příslušné lokalitě). Ne nadarmo se proto příslušným obrázkům nejčastěji říká "senzitivní mapy" (senzitivní v tom smyslu, že rozpoznávají přesné místo kliknutí).

Tag (značka): Filozofii jazyka HTML nejlépe vystihuje přívlastek "markup", který je možné přeložit jako "značkovací". jazyk HTML skutečně funguje tak, že "značkuje" části textu, tzn. opatřuje konkrétní části textu značkami, které vypovídají o jeho významu. Příkladem může být uvození a zakončení určité části textu značkou říkající, že daná část textu je nadpisem (dokonce v jedné ze šesti možných hierarchických úrovní) nebo že má být zobrazena zvýrazněně apod. Stejným způsobem jsou pak řešeny i odkazy - má-li být například určitá část textu odkazem na jinou stránku, je také "obalena" příslušnými značkami (tagy), které přesně specifikují, kam odkaz vede. Analogicky, tedy pomocí značek, je pak řešeno i vkládání obrázků a dalších objektů, které mohou být součástí stránky. Důležité přitom je, že samotný jazyk HTML specifikuje to, co jednotlivé části WWW-stránky znamenají, a nikoli to, jak mají být zobrazeny - o jejich konkrétním zobrazení (tzv. renderingu) rozhoduje až konkrétní browser, který má stránku zobrazit. Ten se pak také může sám rozhodnout, jak zobrazí nadpis nejvyšší úrovně,jak bude zobrazovat zvýrazněný text apod. Tato základní filozofie jazyka HTML usnadňuje zobrazování WWW-stránek na různých platformách, s různými grafickými a prezentačními možnostmi, ale na druhé straně dosti omezuje autory WWW-stránek v tom, aby uskutečnili svůj autorský záměr, např. pokud jde o celkové grafické ztvárnění. V poslední době se do jazyka HTML prosazují takové změny, které jeho původní filozofii výrazně mění - umožňují totiž mnohem přesněji a kategoričtěji specifikovat, jak má být příslušná část stránky zobrazena (například jakým druhem písma, jakou velikostí, barvou apod.) - s rizikem, že na některých platformách či v některých prostředích to nebude možné dodržet.

Style Sheet - Snahy zvýšit možnosti celkového grafického ztvámění WWW-stránek se ubírají několika cestami. Jednou z nich je obohacování samotného jazyka HTML. Dalším směrem je "osamostatnění" těch informací, které specifikují požadované grafické ztvárnění (lze je přirovnat k formátovacím informacím), a sestavení informací do formy samostatného objektu, kterému se říká "style sheet" (doslova: list se stylem). Důvodem pro "osamostatnění" je zejména to, aby příslušné formátovací informace mohly být vytvořeny jen jednou (jako jeden "style sheeť'), ale použity mnohokrát. Je totiž třeba, aby tento style sheet mohl existovat například v jediném exempláři na jednom konkrétním místě (WWW-serveru) a aby všechny stránky, které mají být podle něj formátovány, na něj odkazovaly formou odkazu. Dalším důvodem pro "osamostatnění" formátovacích informací je to, aby uživatel mohl mít volbu vlastního formátování - pokud mu nebude vyhovovat ten způsob formátování, který zamýšlel autor WWW-stránky (například kvůli příliš malým písmenkům), může uživatel zadat použití jiného style sheetu (například svého vlastního).

Cascading Style Sheet (kaskádující style sheet): formátovací informace osamostatněné do formy "style sheets" mohou odkazovat samy na sebe - jeden style sheet může odkazovat na jiný (hierarchicky nadřazený) style sheet, tím přebírat jeho obsah, některé jeho části upřesňovat či měnit, ale ostatní ponechávat beze změny. Díky této možnosti lze vytvářet celou hierarchickou soustavu (či kaskádu) style sheetů, začínající "hrubší" specifikací, která je postupně zpřesňována, resp. zjemňována. Usnadňuje to práci zejména autorům WWW-stránek - ti mohou používat jeden "hlavní" style sheet, a ten pak podle konkrétní potřeby pouze dopracovávat formou "podřízených" style sheetů.

MHS, Message Handling System (volně: systém elektronické pošty) - elektronická pošta je jednou z nejpopulárnějších služeb dnešních počítačových sítí (a zdaleka ne pouze Internetu). K jejímu fun gování je zapotřebí celá soustava vzájemně provázaných a vzájemně spolupracujících prvků, které vychází z určité jednotné koncepce a které musí dodržovat určité společné konvence - například konvence o formátu jednotlivých zpráv včetně formátu adres příjemců a odesilatelů, konvence o způsobech doručování zpráv apod. Ucelených koncepcí elektronické pošty je přitom celá řada: například v Internetu je používána koncepce obvykle označovaná jako tzv. "SMTP-pošta" (podle jména jednoho z protokolů, které se pro její fungování používají). V počítačových sítích mimo Internet (například ve veřejných datových sítích, v systémech veřejné elektronické pošty apod.) se používá koncepce označovaná jako X.400 (konkrétním příkladem byly tuzemské systémy ET mail a CZ Mail). Obecně se přitom o takovýchto koncepcích mluví jako o systémech MHS (Message Handling System), alespoň podle terminologie zavedené doporučeními ISO/OSI. S tím ale poněkud koliduje fakt, že existuje jedna konkrétní (a proprietární) koncepce el. pošty, která přijala obecné (druhové) jméno MHS jako své vlastní jméno - je to systém el. pošty MHS, vyvinutý firmou Novell.

MTA a UA, resp. mail server a mail client (poštovní server a poštovní klient) - většina systémů elektronické pošty je řešena na bázi architektury klient/server, tzn. že počítá s dvoučlenným dělením práce na serverovou část, která se zabývá faktickým přenosem zpráv, a na část klientskou, která zajišťuje potřebnou součinnost s uživatelem. V terminologii ISO/OSI (resp. v rámci koncepce el. pošty X.400) je serverová část označována jako MTA (od: Message Transfer Agent) a klientská část jako UA (od: User Agent), zatímco v systémech internetové elektronické pošty se obvykle mluví neformálněji o "poštovním serveru" a "poštovním klientovi" (či klientském programu el. pošty").

Mail client, mailer (poštovní klient) - poštovní klient je program, který plní "klientskou čásť' fungování celého systému elektronické pošty. Právě s tímto programem uživatel bezprostředně a přímo pracuje - pomocí tohoto programu uživatelé píší nové zprávy, čtou došlé zprávy, odpovídají na ně, mažou je, ukládají je, tisknou či jinak dále zpracovávají. Klientský program elektronické pošty (poštovní klient) také zprostředkovává odesílaní nových zpráv - v okamžiku, kdy to uživatel uzná za vhodné a zadá pokyn k odeslání zprávy, jeho poštovní klient předá obsah zprávy spolu s požadavkem na její odeslání poštovnímu serveru, který pak zajistí faktické doručení. Pro uživatele je ale tento fakt transparentní; uživatel si může myslet, že zprávu ve skutečnosti odesílá již jeho poštovní klient. Významné je ale pochopení faktického způsobu odesílání pro uživatele mobilních počítačů, kteří nejsou trvale připojeni k Internetu. Ti si mohou své zprávy připravit k odeslání, tedy fakticky je nechat uložit na speciální místo (obvykle do fronty či tzv. folderu s názvem ,"Pošta k odeslání", "Out-box" či podobně), stále ještě na svém počítači, nepřipojeném k vnějšímu světu. Teprve kdykoli později, například po příchodu do práce a faktickém připojení k Internetu. může uživatel zadat svému poštovnímu programu pokyn k faktickému odeslání všech zpráv čekajících na odeslání (a dočasně umístěných ve zmíněné frontě či folderu).

SMTP (Simple Mail Transfer Protocol) - pro korektní fungování všech systémů elektronické pošty je nezbytné, aby se jejich jednotlivé části dokázaly mezi sebou správně domluvit. Jde přitom jak o komunikaci mezi poštovními servery a jejich klienty, tak i o komunikaci jednotlivých poštovních serverů mezi sebou (nutnou k tomu, aby si mohly mezi sebou předávat jednotlivé zprávy a tímto způsobem je doručovat až na místo jejich určení). V konkrétním případě "internetové" elektronické pošty se pro takovouto komunikaci mezi poštovními servery používá protokol jménem SMTP (Simple Mail Transfer Protocol). Podle něj pak dostala své neformální označení i celá koncepce elektronické pošty, používaná v Internetu. Říká se jí "SMTP-pošta".

POP3 (post Office ProtocoI, verze 3.0) - koncepce protokolu SMTP je již poměrně stará a příliš nepočítá s některými skutečnostmi, které jsou dnes už samozřejmostí. Nepočítá například s tím, že poštovní klient a poštovní server poběží na oddělených počítačích, tzn. s tím, co je dnes dokonce velmi typické - že uživatelé pracují se svou poštou (pouštějí si své poštovní klienty) na jiných počítačích, než na kterých běží poštovní server. Protokol SMTP proto nepokrývá vzájemnou komunikaci mezi takovýmito "oddělenými" poštovními klienty a servery. Lze jej však použít alespoň pro jeden ze směrů takovéto komunikace: pro odesílání, resp. pro předávání nových zpráv, určených k odeslání, a to od klientského poštovního programu směrem k poštovnímu serveru. Pro opačný směr ("převzetí" došlých poštovních zpráv) nelze protokol SMTP použít. Místo něj bylo pro tento konkrétní účel vyvinuto hned několik dalších protokolů, z nichž nejpoužívanější je dnes protokol POP3 (Post Office Protocol, verze 3).

Mailbox (poštovní schránka) - důležitým pojmem v souvislosti s elektronickou poštou je i pojem poštovní schránky, anglicky mail-box. Ten je ale nutné cbápat ve dvou odlišnýcb kontextech: jednak jako místo, do kterébo jsou ukládány nově doručené (a dosud "nezpracované") zprávy, a jednak jako místo, kde si uživatel uchovává své již "zpracované" zprávy (například již přečtené zprávy, zprávy staršího data, kopie odeslanýcb zpráv atd.). Toto rozlišení je zvláště důležité pro uživatele mobilních počítačů, kteří nejsou trvale připojeni k Internetu a se svým počítačem cestují: první druh "poštovní schránky" (pro čerstvě doručenou, ale dosud nezpracovanou poštu) musí mít na tom poštovním serveru, na který jim jejicb pošta dochází. Ta je také "poštovní scbránkou" v tom smyslu, v jakém ji nabízí například různí poskytovatelé internetovébo připojení (provideři); ti její velikost obvykle omezují (například na 1 MB). Naproti tomu druhý typ poštovní schránky musí mít uživatelé mobilních počítačů "u sebe", tzn. na svém počítači, který s nimi cestuje. Zde si totiž uchovávají veškerou ostatní, dosud nesmazanou poštu.

Server-side mailbox, client-side mailbox (poštovní scbránka na serveru, poštovní scbránka u uživatele) - v případě uživatelů nemobilních počítačů (například počítačů trvale připojených k síti LAN) může být poštovní schránka rozdělena na dvě části, resp. na dva typy (jako u uživatelů mobilních počítačů) se stejným umístěním. Pak se hovoří o variantě "poštovnich schránek u uživatele", protože veškerou zpracovanou poštu má uživatel u sebe, na svém počítači. Opačnou variantou je umístění všech poštovnícb schránek přímo na poštovním serveru (zatímco klientský poštovní program, který s nimi pracuje, stále běží přímo na počítači uživatele). Výhodou této varianty je například možnost centrální správy obsahu poštovních schránek (třeba jejich centrální zálohování) a možnost uživatele dostat se k veškeré své poště v principu odkudkoli, z kteréhokoli počítače v dosahu příslušného poštovního serveru.

Folder (složka): programy pro práci s elektronickou poštou (tzv. poštovní klienti, klientské programy el. pošty) se obvykle snaží nabízet svým uživatelům co nejvyšší komfort. Do něj pak spadá i možnost třídit svou poštu do nejrůznějších "škatulek", za účelem větší přehlednosti. V angličtině se těmto "škatulkám" říká folders a v češtině se většinou používá pojem "složka" (např. v terminologii lokalizovaných produktů Microsoftu). Pojem "složka" vcelku dobře vystihuje podstatu věci - jde skutečně o analogii systémové složky (též: adresáře), do které je možné něco přesouvat či kopírovat a v níž je možné to mít uložené. Zde se samozřejmě jedná o složky specializované na uchovávání jednotlivých zpráv. Minimální "výbavou" každého poštovního programu by měla být jedna složka pro nově doručenou poštu (obvykle označovaná jako "inbox"), do které jsou "stahovány" nové zprávy z poštovního serveru (viz minulý díl této rubriky). Další nezbytnou složkou bývá složka pro poštu připravenou k odeslání (obvykle pojmenovanou "outbox") - v závislosti na způsobu fungování se jednotlivé zprávy z této složky odesílají buď automaticky a ihned, nebo až na explicitní povel uživatele, v době, kdy existuje spojení s vhodným poštovním serverem. Další typickou složkou bývá složka s již odeslanou poštou, složkou, ve které se uchovávají kopie již odeslaných zpráv. Důležité ale je, že další složky (foldery) si uživatel může vytvářet sám, podle svých potřeb a podle vlastního uvážení. Jednodušší poštovní programy dovolují pouze to, aby všechny složky pro poštovní zprávy tvořily lineámí posloupnost. Většina komfortnějších poštovních programů však umožňuje jejich hierarchické uspořádání, tzn. jejich větvení, vytváření "složek ve složce". Díky tomu si pak uživatel může vytvářet libovolně hlubokou a libovolně "košatou" hierarchii složek, a to ve stylu: složka "dopisy", která se dále větví na podsložky "osobní dopisy", "dopisy od zákazníků", "dopisy ostatní" atd.

Mail download (načtení el. pošty) - snad nejlépe je rozdíl mezi oběma druhy poštovních schránek patrný na způsobu, jakým uživatel mobilního počítače získává svou novou poštu. Ta se mu neustále hromadí na příslušném poštovním serveru, v jeho tamní poštovní schránce (tedy schránce "prvního typu"). Jakmile se mobilní uživatel se svým počítačem připojí k Internetu, může navázat spojení s tímto poštovním serverem a provést tzv. načtení své pošty (anglicky: download). Prostřednictvím protokolu POP3, který je právě k tomuto účelu určen, se obsah schránky umístěné na poštovním serveru přenese na počítač uživatele do zdejší poštovní schránky (druhého typu). Tím vlastně dojde k přenesení veškeré nové a dosud nepřečtené pošty přímo k mobilnímu uživateli (lidově: "k vyzvednutí došlé pošty"), který se nyní může i odpojit a svou poštu zpracovávat přímo na svém počítači, bez nutnosti připojení k poštovnímu serveru.

Mail filtering (filtrování pošty): mezi akce, které poštovní program dokáže provést sám podle uživatelem stanovených pravidel, obvykle nepatří jen přesouvání či kopírování jednotlivých zpráv mezi různými složkami. Další možností bývá i okamžité smazání zprávy, která vyhoví požadavkům příslušného pravidla (ve smyslu: "pochází-li zpráva od pana xy, rovnou ji smaž"). Díky této možnosti si pak uživatel může vytvořit celý individuální systém filtrování došlé pošty - bud' na principu "smaž vše, co není přesunuto jinam", nebo "ponech všechno, co není explicitně určeno ke smazání". Tím se každý uživatel může alespoň ex post bránit například útokům spammerů, kteří na jeho adresu zasílají nevyžádané zásilky (ex post proto, že zpráva je nejprve doručena až na jeho počítač, a tudíž s vynaložením všech nákladů, které s tím souvisí, a teprve pak je smazána). Některé poštovní programy, jako například Outlook Express firmy Microsoft, však vylepšují i tuto možnost - umožňují mazat zprávy ještě na poštovním serveru, aniž by musely být nejprve "staženy" k uživateli a teprve zde smazány.

Mail forwarding (přeposílání zpráv): jednou z typických akcí, které uživatelé provádějí s došlými zprávami, je jejich přeposlání na jinou adresu (tzv. forward) - například proto, že zpráva se týká spíše někoho jiného nebo že ji původní příjemce chce "ukázať' někomu jinému apod. Takovéto přeposlání samozřejmě může být provedeno "ručně" na explicitní pokyn uživatele, který má obvykle také možnost doplnit do zprávy svůj komentář či jiné poznámky. Některé poštovní programy však dokáží zajistit přeposlání i samy, bez přímé účasti člověka, v rámci výše popisovaných pravidel pro automatické zpracování došlé pošty. Pak se hovoří o tzv. autoforwardu. Upřesněme si ale, že stejný pojem (tj. autoforward) se používá i v poněkud jiném kontextu - k přeposlání konkrétní zprávy ještě na úrovni poštovního serveru, dříve než je tato zpráva "stažena" k uživateli jeho poštovním programem. Rozdíl je v tom, kdy a za jakých okolností k faktickému přeposlání dochází: v prvním případě až v okamžiku, kdy si uživatel "vybere" svou poštovní schránku ("stáhne si" k sobě její obsah) a kdy jeho poštovní program začne aplikovat předem připravená pravidla zpracování došlé pošty. Ve druhém případě k přeposlání konkrétní zprávy dochází již v okamžiku jejího doručení na příslušný poštovní server (lze si představit, že ten se podívá do svých záznamů, najde zde pokyn k přeposlání a ihned jej vykoná). Tato druhá varianta je proto výhodná v situacích, kdy si uživatel svou schránku na příslušném poštovním serveru vůbec nevybírá (třeba proto, že je právě někde na cestách, a svou poštu si proto dává přeposílat jinam). Stejně tak se tímto způsobem řeší situace, kdy určitý uživatel má více poštovních schránek (se samostatnými adresami), ale je pro něj pohodlnější fakticky si vybírat jen jednu (a poštu z ostatních schránek si dává přeposílat do té schránky, kterou skutečně používá).

Mail alias (poštovní alias): možnost automatického přeposílání elektronické pošty může být řešena i dalšími způsoby, například prostřednictvím tzv. poštovních aliasů (mail alias). Toto řešení funguje tak, že cílový poštovní server, kterému je konkrétní zpráva doručována, má k dispozici seznam příjemců, podle kterých konkrétní zprávy fakticky doručuje - každou zprávu tedy nejprve konfrontuje s tímto seznamem, a pokud v něm najde nějaké pokyny týkající se jejího doručení, aplikuje je. Pro lepší názornost je možné si představit, že tento seznam obsahuje pokyny typu "poštu adresovanou uživateli Jiri.Peterka doruč uživateli pet". Jde tedy o údaje, které vytváří synonyma (aliasy) k uživatelským jménům (uživatelské jméno "pet" zde dostává alias "Jiri.Peterka"), pro potřeby doručování elektronické pošty, a právě proto se jim říká "poštovní aliasy". Umožňují používat takové poštovní adresy, které jsou nezávislé na fakticky používaných přihlašovacích jménech. Používání poštovních aliasů navíc nemusí být vázáno jen na jednotlivé poštovní servery, ale může účinkovat i "mezi" poštovními servery, a tudíž zajišťovat faktické přeposílání. Jedno jméno (resp. celá adresa, např. jiri@peterka.cz) může být synonymem (aliasem) pro jiné jméno, odpovídající poštovní adrese na zcela jiném poštovním serveru (např. peterka@mail.czn.cz). V uvedeném příkladu je na poštovním serveru domény peterka.cz umístěn seznam aliasů a v něm je uvedeno, že pošta pro jiri@peterka.cz má být fakticky doručována (resp. přeposílána) na adresu peterka@mail.czn.cz (přičemž poštovní server domény peterka.cz vůbec fyzicky neexistuje a tvoří jej v zásadě jen zmíněný sewam aliasů).

Distribution list (distribuční seznam): Elektronická pošta je službou s výrazně distribučním charakterem, protože dokáže dopravit jednu a tutéž zprávu k více adresátům současně. Stačí k tomu maličkost - vyjmenovat všechny příjemce pro danou zprávu. Aby však uživatelé nemuseli pokaždé vypisovat delší seznamy adres, zvláště v situacích, kdy častěji rozesílají své zprávy na více adres současně, přijde jim vhod jedna z typických vlastností většiny poštovních programů - schopnost vytvářet tzv. distribuční seznamy. Ty si lze představit velmi jednoduše jako předem připravené seznamy adres, které odesílatel použije ke specifikaci toho, komu má být zpráva doručena. Místo toho, aby odesílatel pokaždé znovu vypisoval jednotlivé adresy, pouze svému poštovnímu programu předepíše "pošli ji všem, kteří jsou na tomto seznamu".

Mailing list - Různé poštovní programy mohou své distribuční seznamy ve výše uvedeném smyslu pojmenovávat i jinak než jen jako "distribution list". Jedním z termínů, často používaných v této souvislosti, je i termín "mailing list" - ten se používá ve významu "distribuční seznam" dokonce i tam, kde se vůbec nemusí jednat o počítače a elektronickou poštu, ale třeba o běžnou poštu listovní. Slovní spojení "dostat se na mailing lisť' pak může znamenat například to, že vám někdo (např. firma) pravidelně posílá své nabídky, pozvánky na akce apod.

Electronic conference (elektronická konference): Chce-li určitá skupina uživatelů Internetu diskutovat mezi sebou na nějaké konkrétní téma společného zájmu, je samozřejmě možné využít k tomu elektronickou poštu a vytvořit tzv. elektronickou konferenci. Použití distribučních seznamů k rozesílání jednotlivých příspěvků zde ale není vhodné, a to kvůli obvyklé dynamice takovýchto diskusních skupin - pokud by si každý účastník diskuse udržoval seznam všech ostatních účastníků u sebe, ve formě distribučního seznamu, a další zájemci by se do diskusní skupiny průběžně přidávali (přihlašovali), nebo naopak z ní vystupovali (odhlašovali se), zákonitě by došlo k organizačním problémům - při každém přidání či odebrání další adresy by každý z účastníků musel provést příslušnou změnu ve svém exempláři distribučního seznamu (a někdo by to udělal, někdo ne, a časem by se vytvořily vzájemně nekonzistentní seznamy účastníků). Jediným schůdným řešením je uchovávat seznam účastníků diskuse v jediném exempláři na centrálním místě a někoho pověřit správou tohoto seznamu a celé diskuse, ke které je seznam veden.

Správce konference - Správce elektronické konference má dva hlavní úkoly: udržovat seznam účastníků a fakticky rozesílat jednotlivé diskusní příspěvky podle tohoto seznamu. Udržování seznamu účastníků přitom může představovat celou rozsáhlou agendu - kromě přidávání a odebírání adres ze seznamu (neboli kromě přihlašování a odhlašování účastníků diskuse) a poskytování nezbytné nápovědy může správce také poskytovat (na explicitní žádost) výpis momentálních účastníků diskuse, stejně tak ale může přijímat požadavky jednotlivých účastníků, aby se jejich jména v takovýchto výpisech neobjevovala. Dále může přijímat požadavky na dočasné "suspendování" kohokoli, kdo si po určitou dobu nepřeje dostávat příspěvky z diskuse (napřiklad proto, že je na dovolené a nemůže si svou poštovní schránku vybírat). V praxi může být komfort a rozsah služeb, poskytovaných správcem pro účastníky diskuse, dosti rozsáhlý a velmi zde záleží na tom, kdo roli správce konference vykonává. Dnes je to velmi často program, a nikoli člověk.

Listserver - Pro vykonávání výše naznačené role správce konference bylo vytvořeno mnoho programů s nejrůznějšími jmény. LIST-SERV, MAJORDOMO, MAILSERV apod. Termín "listserver" je nejčastěji používaným pojmem, který označuje celou tuto kategorii programů.

Mail exploder (poštovní zrcadlo): Druhým základním úkolem správce elektronické konference je faktické rozesílání konkrétních příspěvků na adresy jednotlivých účastníků diskuse, podle příslušného seznamu. Také to je téměř vždy řešeno programem, pro jehož funkci se vžil přiléhavý termín: mail exploder (doslova: "vybuchovač" pošty). V češtině se často používá i pojem "zrcadlo", kvůli představě odrazu a "rozprsknutí" na všechny strany.

Moderator (moderátor) : Elektronické konference nemusí vždy fungovat jen plně automaticky, kdy všechny úkoly správce konference (vedení seznamu účastníků i rozesílání jednotlivých příspěvků) zajišťuje samočinně fungující program. Problémem je zejména rozesílání příspěvků, které správce-program nemá možnost posoudit po jejich obsahové stránce, a tak se do konference mohou dostat i příspěvky věcně nepříslušné, provokativní, neslušné, urážlivé atd. Proto se v některých případech řeší konference jako tzv. moderované - jednotlivé příspěvky zde prochází rukama člověka, který je posoudí (z hlediska věcné příslušnosti a relevance, nikoli cenzury), a teprve poté dochází k jejich faktickému rozeslání. Vše může být řešeno například tak, že jednotlivé příspěvky dochází na adresu moderátora, který je pak sám (ručně) přepošle na jinou adresu, na které je skryt vhodný mail exploder. Ten pak již sám zajistí potřebné rozeslání.

Subscribe vs. Post (přihlášení vs. zaslání příspěvku): Při práci s elektronickými konferencemi je velmi důležité správně rozlišovat mezi oběma úkoly správce - mezi vedením seznamu a faktickým rozesíláním (činností "mail exploderu"). Těmto dvěma úkolům vždy odpovídají dvě různé poštovní adresy, na které je možné se obracet. Jednou z nejčastějších a nejnepříjemnějších chyb je záměna těchto adres, resp. nedocenění rozdílu mezi nimi. Adresa, na které správce konference přijímá nejrůznější požadavky (typu přihlášení do diskuse, odhlášení z diskuze, zaslání nápovědy apod.), má nejčastěji tvar listserv@domena nebo majordomo@domena, listproc@domena (např. listproc@bajt.cz) apod. nebo <jmeno_konference>-request@domena (např. Ietf-request@isoc.org). Konkrétní způsob komunikace se správcem je vždy závislý na tom, jak je tento správce realizován, což se z adresy nemusí vůbec poznat. Proto je dobré na adresu správce nejprve poslat univerzální příkaz help (tj. jediné slovo "help"), na které snad každý správce zareaguje zasláním podrobné nápovědy. Adresa, na kterou účastníci diskuse (elektronické konference) posílají své konkrétní příspěvky (v očekávání, že budou rozeslány ostatním účastníkům diskuse), je vždy adresou specifickou pro konkrétní konferenci (například konference cz-net-announce, sloužící k oznamování novinek v českém Internetu, má pro potřeby faktického rozesílání jednotlivých příspěvků adresu cz-net-announce@bajt.cz). Na této adrese pak "sedí" příslušný mail exploder, který příspěvky skutečně rozesílá. Pokud by někdo poslal například svou žádost o přihlášení do konference právě na tuto adresu (tj. na adresu mail exploderu), pak ten, komu je určena, ji vůbec nedostane, ale naopak ji dostanou všichni účastníci elektronické konference, kterým naopak určena není (a na takovouto chybu často reagují dosti podrážděně). Pro správné docenění rozdílu mezi oběma druhy adres (adresy správce seznamu a mail exploderu) je vhodné si uvědomit, žejeden správce může obhospodařovat více seznamů (patřících různým konferencím), a mít tudíž jedinou adresu, zatímco každá jim spravovaná konference má svoji samostatnou adresu pro zasílání jednotlivých příspěvků.

Archiv konference - Jednou z možných funkcí správce konference může být i schraňování všech příspěvků, zaslaných do diskuse - tedy vedení archivu příslušné konference. Pokud je takový archiv veden a některý z účastníků diskuse má nějaký konkrétní dotaz, pak patří k dobrým mravům podívat se nejprve do tohoto archivu, zda v něm není odpověď, a teprve v záporném případě se ptát ostatních účastníků. Je totiž velmi pravděpodobné, že na obvyklé otázky se v diskusi již někdy dříve podrobně odpovídalo. Archivy konferencí samozřejmě bývají přístupné nejširší veřejnosti, a jsou tedy velmi dobrým zdrojem užitečných informací.

Real-time services (služby fungující v reálném čase): Tímto termínem se obecně označují služby, které vyžadují současnou přítomnost a aktivitu komunikujících stran a které přinášejí zprávy mezi nimi, aniž by tyto zprávy byly někde uchovávány (skladovány) a teprve později dále zpracovávány. Příkladem služby fungující v reálném čase (byť z prostředí mimo Internet) je klasický telefon, příkladem služby Intemetu, která nefunguje v reálném čase, je například elektronická pošta. Internet nebyl z historických příčin příliš dobře uzpůsoben pro provozování služeb fungujících v reálném čase - proto, že negarantuje průběžné přenosové zpoždění ani jeho rozptyl (není totiž předem známo, jak dlouho se který "kus dat" zdrží v kterémkoli z průchozích uzlů). Proto se rozvíjely spíše takové služby fungující v reálném čase, které nejsou tak citlivé na pravidelnost doručování svých dat.

Chat, talk (v doslovném překladu "pokec", "(roz)hovor"): služba, která funguje obdobně jako telefon, ale pouze v psané formě - obě komunikujicí strany si svůj vzájemný dialog píší přes klávesnice a obrazovky svých počítačů. Jde o službu, která může být provozována prakticky kdekoli, i v prostředí malých lokálních sítí. Jelikož jde o komunikaci pouze mezi dvěma účastníky, bývá obrazovka rozdělena na dvě části (dvě okna) a v každém z nich se (na obou obrazovkách) průběžně znak po znaku zobrazuje to, co jeden, resp. druhý komunikující účastník právě píše.

IRC, Internet Relay Chat: Služba Internetu umožňující psaný dialog v reálném čase mezi apriorně neomezeným počtem účastníků. V rámci této služby existují tzv. diskusní kanály (channels), které jsou tematicky zaměřené a mohou být vytvářeny i dynamicky, na základě zájmu a momentální potřeby. Uživatelé se pak přihlašují k jednotlivým kanálům podle svého výběru (mohou se přihlásit i k několika současně a tím se účastnit diskuse a zase ji ukončovat svým odhlášením z kanálu). Své jednotlivé příspěvky (zpravidla jednořádkové vzkazy) pak zasílají do diskusního kanálu jako takového; jejich faktickými příjemci jsou všichni účastníci, kteří jsou momentálně přihlášeni k příslušnému kanálu. Vzhledem k předem neznámému počtu komunikujících účastníků v každém kanálu přitom musí být samotné vedení dialogu řešeno jinak než u služeb typu chat a talk - není možné zde rozdělit obrazovku na části vyhrazené jednotlivým komunikujícím. Stejně tak není možné přenášet vzkazy průběžně znak po znaku. Místo toho jsou jednořádkové příspěvky vždy sestaveny (napsány) celé u uživatele a teprve pak jsou (jako jeden celek) odesílány do příslušného kanálu. Všem účastníkům diskuse se pak všechny takovéto vzkazy promítají do jednoho zobrazovacího okna, a aby se poznalo, od koho pochází, jsou uvozeny vhodnou přezdívkou svého autora (kterou si účastník může sám zvolit v okamžiku přihlašování ke kanálu).

Web Chat, Web IRC: Nevýhodou služby IRC je její samostatnost, tzn. její vlastní specifický způsob fungování, založený na vlastních komunikačních protokolech a vyžadující specializované IRC-servery i specializované IRC-klienty. Stejného efektu, jakého dosahuje služba IRC - tj. možnosti "psané komunikace" v reálném čase mezi více účastníky - však lze dosáhnout i prostřednictvím mnohem univerzálnějších služeb, konkrétně i prostřednictvím služby WWW. Princip je zde takový, že komunikující uživatel používá běžný WWW-browser a jeho prostřednictvím pracuje se stránkami, které mu zprostředkovávají příslušnou skupinovou diskusi. Své vzkazy (příspěvky) zapisuje do formuláře, který je pro něj na příslušné WWW-stránce připraven. Stejným způsobem (prostřednictvím WWW-stránky) mu jsou zobrazovány také jednotlivé diskusní příspěvky. Nejednotné je prozatím označení takovýchto služeb - v praxi se nejčastěji používají názvy konkrétních produktů, resp. řešení, která tímto způsobem fungují.

Server push, client pull - K tomu, aby diskuse prostřednictvím služby WWW mohla v reálném čase vůbec fungovat, je nutné využít určitého technického triku. Problém je totiž v tom, že obsah WWW-stránek, které uživateli zprostředkovávají průběh diskuse (obsahují text několika posledních příspěvků a formulář pro zadání vlastního příspěvku), musí být pravidelně obnovován (osvěžován). K tomu by stačilo, aby sám uživatel pravidelně (například každou jednu minutu) mačkal tlačítko reload (pro opakované načtení aktuální WWW-stránky). Naštěstí to ale není jediné možné řešení a uživatele není nutné tím zatěžovat. Lze totiž dosáhnout i toho, aby se příslušná stránka "natahovala" opakovaně sama - lze k tomu použít hned několik mechanismů, souvisejících s fungováním protokolů HTTP a s možností jazyka HTML. Mechanismus lze rozdělit na dvě hlavní skupiny: "server push" (kdy se o obnovu stará WWW-server tím, že doslova "tlačí" novou verzi příslušné WWW-stránky svému klientovi) a mechanismy typu "client pull", kdy si klient (přesněji: WWW-browser) sám pravidelně a automaticky znovu stahuje příslušnou WWW-stránku ze serveru.

Internet phone (internetový telefon): další službou Internetu fungující v reálném čase je internetový telefon - analogie klasického telefonu, ovšem v plně digitální podobě a využívající k přenosu digitalizovaných zvukových dat přenosové možnosti Internetu. Jde o službu poměrně novou, protože dříve se příliš negativně projevovala skutečnost, že Internet negarantuje pravidelnost doručování jednotlivých části přenášených dat. Dnes je fungování "internetových telefonů" možné jednak díky pokroku v technologiích komprimace (objemy přenášených dat mohou být menší) a jednak díky větší propustnosti přenosových cest v Internetu (ty stále ještě negarantují pravidelnost doručování, ale díky větší dostupné přenosové kapacitě je statistický vliv nepravidelnosti již únosně malý). Ustálena není ani terminologie - značně obecné jméno "Internet Phone" dostal konkrétní produkt firmy Vocaltec, který byl prvním svého druhu a odstartoval celý nový segment trhu, totiž segment s produkty pro telefonování po Internetu. Dnes je pojem "Internet Phone" chápán spíše jako obecné označení typu produktu pro potřeby telefonování po Internetu.

Videokonference - Ještě dalším typem služby fungující v reálném čase jsou tzv. videokonference. Jak již jejich název nasvědčuje, přenáší živě nejen zvuk, ale i obraz. Zde jsou proto největší nároky na způsob fungování přenosových mechanismů a právě zde se podstata Internetu, negarantující pravidelnost doručování dat, projevuje nejvíce negativně - nepravidelnosti v doručování jednotlivých částí obrazových dat by způsobovaly efekt, který lze přirovnat k nepravidelné rychlosti posunu filmového pásu (a tudíž k značně "trhavému" obrazu), který divák vidí.

Multicasting (skupinové vysílání): Pro možnost přenosu videokonferencí po Internetu je velmi důležité, že většina jeho přenosových mechanismů funguje stylem 1:1 - přenáší nějaká data od jednoho zdroje k jedinému příjemci (pokud by příjemců mělo být několik, bude se jednat o několik samostatných přenosů, a tudíž půjde i o patřičně násobnou spotřebu přenosové kapacity). Pro efektivní fungování videokonferencí, zejména pak těch, které mají charakter jednosměrných "přímých přenosů" po Internetu (např. přenosů z jednání nějaké konference), by bylo velmi výhodné, kdyby existovala nějaká možnost skupinového vysílání - tedy jednosměrných přenosů typu 1:n kdy stejná data pocházející z jednoho zdroje jsou doručována více příjemcům současně. V odborné terminologii se tomu říká multicasting ("unicasting" je přenos k jedinému příjemci neboli přenos 1:1, broadcastingje přenos ke všem existujícím příjemcům a multicasting je přenos ke "skupině" příjemců, tzn. jen k některým příjemcům). V Internetu je na možnost multicastingu v zásadě pamatováno (například existencí speciálních IP-adres pro multicasting), ale praktická realizace nikdy nedoznala širší podpory.